sobota 19. srpna 2017

Do Prahy a zase zpět 05 - Big Bend National Park

Jo, opravdu je to Bend, a ne Band. V Texasu se žádnej big band trpět nebude. Ani černošskej jazzovej, ani židovskej swingovej. To ať si jdou tu svojí pokleslou kultůru dělat někam na sever, jedny jako druhý. Tady se bude poslouchat country a jižanskej rock a park se pojmenuje podle toho, že se v něm hodně ohýbá Rio Grande (a jižní hranice), protože kdysi Pecos Bill chytil tornádo do lasa a vyryl s ním do země hluboký kaňon Rio Grande i s přítoky. Hm, to u nás sv. Prokop chytil čerta a využil ho teda racionálnějším způsobem.

S tím národním parkem je to trochu problém. On totiž Texas je velkej. Jako fakt velkej. A vzhledem k těm rozměrům to není jen tak, dojet rozumně ze Sandersonu do parku a ještě sehnat ubytování. To se nejdřív musí nesehnat ubytování v Marathonu, kvůli tomu pokračovat do Alpine, kde v motelu, do kterého už určitě mnohokrát musela přijet policie a koroner, jeden prohulenej pokoj konečně volnej je. A ráno pak zase do Marathonu, a to okolo jednoho tornáda (pravda, malýho, ale stejně jsem radši sešlápl plyn a jel dál, místo abych zastavil a fotil to a dostal díky tomu Darwinovu cenu), a teprve pak do parku, teda do centra v Panther Junction. Problém je ale i s rozměry samotnýho parku. Jeho území prej má rozlohu asi milión akrů (jinde se píše 800 000). Nevím kolikátina je to plochy Texasu, ale přestože park zahrnuje řeku, hory a poušť, tak, ruku na srdce, s výjimkou tý řeky se zbytek parku od většiny zbytku Texasu liší hlavně tím, že na tom miliónu (nebo 800 000) akrů ta země není oplocená. Sice bych nejradši v parku strávil týden a viděl kaňon, hory i poušť, ale tak to prostě nejde. A tak se nakonce vydáváme na poušť.

Konkrétně jde o Chihuahuan Desert, která je stará jen asi 8000 let. Zajímalo mě, proč se ta poušť tak nevyslovitelně jmenuje, a zjistil jsem, že česky je to Čivavská poušť. Což zní hrozně, protože to vzbuzuje podezření, a to správný, že čivava je chihuahua. No ale naštěstí se ta poušť nejmenuje po tom výsledku zrůdnejch experimentů s vlčíma genama. Ale ani naopak. Ten mrťafa se totiž jmenuje po mexickým státu Chihuahua, kterej k parku přiléhá (a poušť do něj samozřejmě pokračuje). Nevím sice, proč někdo ten stát tak urazil, že po něm pojmenoval toho hovňouska, ale to je jedno, protože to by stejně nevysvětlilo, proč se tak jmenuje ta poušť (případně i ten stát). Myslel jsem si, že by to mohlo bejt třeba po jednom z apačskejch náčelníků Chihuahuaovi, ale ten žil až ke konci 19. století, kdy bylo asi už trochu pozdě na pojmenovávání mexickejch států a pouští. Tak snad maj pravdu etymologové, když tvrdí, že to znamená soutok. I když v případě pouště takový název působí trochu nepatřičně.

Strávit několik dní v pustý poušti musí být určitě inspirující, ale my máme jen pár hodin a okolo rozhodně není pusto. Lidí je tu jako ... jako v národním parku. A tak vyrážíme někam, kde to pustě aspoň trochu vypadá - Chihuahuan Desert Nature Trail. Jenomže se s tím trailem něco stalo. Buď už na začátku, nebo až pozdějc. Každopádně jsme se po asi deseti minutách od auta zasekli v poušti a trail nikde. No ale ono stejně všude okolo asi nebylo nic než nějaká yucca, opuncie, případně blíže neidentifikovatelný kaktus, všechny v uctivém odstupu od kreosotovýho keře (Larrea tridentata), což je pěkná svině, která produkuje toxin, kterym jiný rostliny odpuzuje ze svojí blízkosti.







A tak se vracíme k autu, otáčíme se a jedeme na Grapevine Hills Road, odkud vyrážíme na Grapevine Hills Trail. Tenhle trail se zvedá mezi balvany sféricky zvětrávajícího vyvřelýho syenitu a postupně stoupá od rozsáhlejch ploch kreosotových keřů mezi stále řidšíma yuccama až k hlavnímu cíli stezky - kamennýmu oknu.












Po pravdě řečeno, něco podobnýho máme i u nás v Žihli. A vzhledem k tomu, že jsem cestou neviděl ani svojí oblíbenou tarbíkomyš (tady nejspíš Dipodomys spectabilis), ba ani místní nebezpečnou kukačku Geococcyx velox, pumu nebo chřestýše, a že pásovce jsem viděl jen přejetýho u silnice, a kojota jen díky tomu, že jsem ho málem osobně srazil při návratu z parku v noci někde za Terlinguou, nevím, jestli to má smysl srovnávat s výletem na Kokořín.

pátek 11. srpna 2017

Znepokojivé následky preventivního dermatologického samovyšetření

Když jsem se před odchodem z práce převlékal, napadlo mě, že bych se mohl zkontrolovat, jestli nemám nějaké podezřelé névy, co už by mohly být melanom. Ne že bych to uměl poznat, ale napadlo mě to, tak co jsem měl dělat? Podíval jsem se na sebe a všechna znaménka mi připadala normální. A pak jsem si uvědomil, že mám záda. Teda já si často uvědomuju, že mám záda, protože mě často bolí, ale to je něco jinýho. Teď jsem si uvědomil, že se dají nejenom cítit, ale že se na ně dá i koukat. Koukat, jestli na nich není melanom. Ale jak se mám sám sobě koukat na záda? Buď bych musel hrozně rychle běžet, tak rychle, že bych se sám doběhnul, nebo bych musel se sebou a se zrcadlem udělat nějaký něco. Po delším rozmýšlení jsem zvolil druhou možnost, protože jsem se trochu unavil už ranním během, takže bych na doběhnutí sebe sama nemusel mít dost sil. Navíc se mi nechtělo venku pobíhat nahoře bez, a kdybych pobíhal tak rychle po svém kanclu v práci, asi bych brzo zakopl nebo něco rozbil. A tak jsem se jal zaujímat přehledné postavení svých zad před zrcadlem nad umyvadlem (mimochodem, v tom umyvadle dnes žádné mušky nebyly). Moc mi to nešlo. Asi proto, že se normálně do zrcadla dívám, jen když si holím vousy. No a ty vousy samozřejmě nemám na zádech, takže moc neznám tyhle věci, jak postavit sebe a nastavit zrcadlo, abych si viděl na záda.

Ale abych nezdržoval nepodstatnými podrobnostmi, tak prostě nakonec se mi to nějak povedlo, podívat se na svoje záda. Jak to dopadlo s névy, tím také zdržovat nebudu, protože to je nakonec vedlejší. Já totiž zjistil, že mám ve střední čáře v bederní oblasti na zádech ostrůvek chlupů. Možná ostrov, záleží na vkusu, rozhodně to ale není žádný malý ostrůvek. To je pěkné nadělení, v mém pokročilém věku se dozvědět takovou věc. Zajímalo by mě, jak to tam mám dlouho a proč. Jako kdybych byl nějakej majitel herny, co je samej zlatej řetěz a je chlupatej jak orangutan, nebo třeba dog faced boy z cirkusu, tak by na tom samozřejmě nic zvláštního nebylo, ale já jsem jinak jako holátko, a tady teď tůto… Nemohlo by to být rasového původu? Třeba jako je mongolská skvrna, tak já bych mohl mít třeba sumerské lumbální ochlupení, nebo tak něco. Nebo že bych byl mimozemšťan a měl to místo tykadel? Nebo že bych měl nakonec fakt vousy na zádech? Anebo blbnu a ve skutečnosti to mají i jiní chlapi? Snažím se vzpomenout si, jestli jsem někdy něco takového viděl, ale vůbec si nevybavuju, že bych někdy viděl nahou lumbální krajinu nějakého chlapa. No, teď to na koupaliště zjišťovat nepůjdu, to by nemuselo dobře dopadnout. Hlavně doufám, že to neznamená, že je pod tím spina bifida. Sahám si na lumbální páteř, jestli neucítím pod kůží míchu, ale samozřejmě to nemá smysl. Může při tom prý být inkontinence. Tak chvíli skáču na místě, abych zjistil, jestli se neucvrnknu. Moje máma se jednou počurala, když ještě jako vysokoškolačka finišovala na nějakých běžeckých lyžařských závodech. Nepamatuje si ani na jakých, ani jestli aspoň vyhrála. Mně se nikdy nic takového nestalo, já se jen jednou při finiši málem pozvracel. Ale to jsem neměl na nohách běžky a nebyl sníh. A pamatuji si, že jsem tehdy vyhrál. A taky mi to bylo houby platný. No, teď jsem se taky nepočural. Tak jsem se oblíknul a vyrazil domů.

sobota 29. července 2017

R. - 11. díl

Morový sloup zakrýval výhled na císařské důstojníky vytrhávající dlažbu před turnajem. Vycpanému Turkovi zatím padala znovu a znovu hlava pod nohy opilých vojáků s unuděnými šavlemi. Císař se k městu blížil tak pomalu, že Prozřetelnost zatím ze škodolibosti zjevila leskem uniforem znaveným zrakům měšťanů dosud nenarozené socialisty řečnící na balustrádě morového sloupu mezi všemi těmi jeho pochybnými svatými. Stínadla, rocny, trojnásobně polysémní objekt a židovské sny, to byli ti hybetelé kročejů v mlhách a zpět, láska ... stát, v kobercích divokých a tmavé cesty hvězda, aby dva stíny a 60x40 byly rozpoznány. I když si dala závazek, že nebude vynechávat písmenka, její tělo bylo stiženo slabostí a křehkostí, přestože její vlasy ještě nestačily zbělet. Toto je oheň a zde jest jeho popel. Toto je smysl a zde jest jeho naplnění. Ze zapomenutých rozhodnutí postaveny jsou cesty zástupů kráčejících k šestnáctero jarům a nenalézajících cíl. Bez povšimnutí procházejí kolem ruky krále Přemysla II. pokryté stříbrným prachem. A byl to R., kdo stvořil medvěda bdícího v noci, aby sny přestaly křičet a nevracely se do nich tančící mrtví, když už nedokázal zastavit slzy svý mámy šedivý. Každou noc odvádí je do stínadel, kde mění svou tvář a rychtářem nepoznány, psy na jeho dvoře znepokojují. Formani rychtářovu dvoru obloukem se vyhýbají a vozkové si před jeho vraty jen odplivnou. Nevidí je, ale poznávají ten horký dech skrytý za maskou. Znají jej z lesů, kdy lapeni noční tmou stali se sny cizinců s dlouhýma rukama, zlatými zuby a skříňkou skrývající zlé zázraky.

pondělí 10. července 2017

Endlösung der Keäferfrage po prušácku

S potěšením sluší uznati, že v novější době u nás úřadové příslušní pilnou péči o to vedou, aby všeliký hmyz škodný sbírán a ničen byl, jenom potřebí tak činiti všeobecně a bez výjimky a nešetřiti časem několika zlatých na odměnu těm, kdož zvlášť horlivě o hubení chroustův i jiného hmyzu se přičiňují, neboť jen takovým způsobem pojistiti lze lesy, pole i zahrady před jistou zkázou. Co ve příčině té vykonati lze při vedení přísném a obezřelém, toho nejlepší důkaz podal saský okres ústředního hospodářského spolku německého, když roku 1868 chrousti úžasnou měrou se rozmohli. Jak ze zpráv úředních vysvítá, zničeno v Sasích téhož roku na 30.000 centů chroustů. Nepočítáme-li ani, že i mimo přičinění úřadní dosti značné množství brouků těch bylo pochytáno, lze bezpečně páčiti počet zahubených chroustů na 1590 millionů kusů, jichž asi 530 jde na libru. Namáhání i náklad, jaký s takovouto snahou vždy nutně spojen jest, nezůstal však i zde bez odměny, neboť v následujícím roce chroustovém (1872) neobjevilo se brouků nic více nežli kdy jindy, kdežto jinak byla by by zajisté všecka úroda polní i zahradní generací touto bývala zničena.
Chroustů ve větším množství nasbíraných lze užiti s prospěchem jakožto hnojiva, když se prve vřelou vodou nebo parou zahubí a pak střídavě s vrstvou vápna a země na hromady ukládají. Suchou destillací vyrábí se také z chroustů dobrý olej ke svícení, ano v novější době doporučuje prý se i silná polévka z chroustů těm, kdož z těžké choroby nějaké se zotavují.

Dr. A. E. Brehm: Život zvířat (2. vydání). Díl IV. Svazek první (Hmyz). Překlad Prof. Lad. Duda. Nakladatelství J. Otto v Praze. 1902-1903?


To o takové mandelince bramborové v Čechách se lze dozvědět mnohé, ale ne detailní kvantifikaci úspěchů boje proti ní. Ani žádné recepty k jejímu užití kulinářskému či průmyslovému.

úterý 4. července 2017

Chroustci, chrousti, paní Ondráčková a benediktini

Ne že bych už přišel na to, proč se v současné době chroustci letní rojí v koruně třešně bez třešní, ale zjistil jsem, jak lze upravit chrousty podle Nejnovější kuchařské knihy paní Luisy Ondráčkové, vydané Benediktinskou knihtiskárnou v roce 1914:
  •     Chroustová polévka
1/4 kg chroustů (pro 6 osob) ve studené vodě omytých vhoď do horké vody, přidej všechnu kořínkovou zeleninu, kmínu, trochu soli a nechej v ní zapěniti jemně sekanou zelenou petržel. Vodu z chroustů sceď, zalij jí připravenou zásmažku a nechej chvíli povařiti. Pak zakvedluj do polévky 2 žloutky se 6 lžícemi husté smetany


Na těch internetech pak lze nalézt i recept na francouzskou variantu:
  •     Francouzská chroustová polévka z 19. století
Na rozpuštěném másle usmažte libru (454 g) chroustů (bez křídel a nožiček), poté je zavařte do kuřecího vývaru, přidejte telecí jatýrka a podávejte k topince s pažitkou.


O chroustcích letních se bohužel žádný recept specificky nezmiňuje. Pokládám však za velmi pravděpodobné, že dříve nebyl chroustek letní od chrousta obecného tak úzkostlivě rozlišován a spadal s ním do společné kategorie chrústa májového čili babky. Výhodou tohoto dysentomologického přístupu je zvýšení dostupnosti chroustové polévky, protože chroustek většinou vyplňuje roky bez chroustů, tedy dobu, kdy se celá generace chrousta obecného nachází v larválním stadiu. A naopak. Navíc, když už by se generace chrousta obecného a chroustka letního sešly v jednom roce, mohla by být polévka jak v máji, tak v létě. Důležité je pouze odlišit chrústa koňského čili hovnivála. To už by bylo trochu eklhaft.

středa 28. června 2017

Třešeň v roce bez třešní

Končí další horký den. V koruně třešně nade mnou špaček dává svým uřvaným dětem poslední jídlo před spaním a obloha už pomalu ztmavla tak, že mezi listy ji skoro nelze rozeznat. Někde vlevo křepelka neúnavně přepočítává peníze, zatímco třešeň se ozývá tichým drnčením. Není to ale ona, jsou to chroustci letní, kteří kdovíproč nalétávají do její koruny a asi jim vůbec nevadí, že tenhle rok je třešeň úplně bez třešní. Mně to teda vadí hodně. A taky mi vadí ti chroustci. Jinde by mi nevadili, ale tady jo. Dřív tu nikdy nebývali. Ani chrousti tu nebývali. A teď najednou jo. To není jen tak samosebou. Něco se muselo stát, něco se muselo změnit. K horšímu, jak jinak. A chroustci jsou znamení. Něco jako první z ran. Mám rád třešně a nemám rád chroustky, tak je to tedy.

neděle 25. června 2017

Smyslná fotobáseň o drsném sexu

Kdybych tak v šeptajícím údolí pod severními horami
Nad vodou rozeznělou jarním příliš mladým větrem
Objal ty boky oblosti jejichž konkurovat mohou jen stradivárky
Svá ústa přitiskl k prsům plným zapomenuté selské ženskosti
A pod nadzvedutou sukní ho vrazil mezi ta nekompromisní stehna
To bych si ho asi pěkně odřel.