úterý 17. října 2017

Do Prahy a zase zpět 11 - Praha je prdel světa a Pražáci sou vidláci



A ani v tý Praze nebyli první. To byli ňáký Angláni, co tomu tady řikali Mulberry. A taky se tu tomu řikalo Hottentot. Sice sem nepochopil, jestli už před příchodem Čechů, nebo až po něm, ale když de vo Pražáky, tak proč ne? I v 19. století tu bylo jen asi 700 obyvatel, ale pak, když se Praze vyhnuly koleje, bylo vymalováno. Pražský hotentoti vyměnili Prahu za kus žvance (co jim taky zbejvalo) a odtáhli někam jinam. Hlavně do nedaleký Flatonie. To je teda jako dost tragický, když se někdo radši odstěhuje do města, co se menuje po prdech, než aby žil v Praze. V 20. století počet Pražáků klesl až na 25, přišli o poštu, obecní školu, veřejnou školu, asi i o nějaký ty obchody a hospodu.



Zato jim tu zůstal hřbitov, kde je víc mrtvejch, než v Praze živejch.









A kostel ve stylu americký "gotiky". A tak nějak vůbec stejnej, ale jinej.





A před kostelem parkoviště a takovej skoro open-air kulturák, kde se jednou za rok při Praha Festu tancuje polka a žerou kolaches.


No ale to by se to moc nerentovalo, kdyby se tu jen jednou za rok tancovala polka. A tak si v tomhle pražskym kulturáku určitě najde místo i pořádná Texan culture, vole. Jupí!



středa 4. října 2017

Do Prahy a zase zpět 10 - Gonzales

Gonzales má svý místo v USA jistý hned dvakrát. Aspoň teda v historii. Minimálně v historii Texasu. A to proto, že předběhl San Antonio (nebo přesnějc Alamo) v texaský revoluci proti mexický vládě. Ono totiž před "Remember the Alamo" bylo ještě "Come and Take It". To bylo tak.
Město Gonzales bylo založeno v roce 1825. Původně to samozřejmě nebylo město, ale jen kolonie a řikalo se jí spíš "DeWittova kolonie". Jenže tu v roce 1826 zničili Indiáni. A tak si ji kolonisté hned další rok postavili znovu. Ale protože ty Indiáni samozřejmě jen tak nezmizeli (proč by to taky dělali, když to byla jejich země?), tak si ty kolonisti (pozor, tady už ne německý, ale anglický) vyžádali od mexický vlády dělo na ochranu před indiánskejma nájezdama. To sice v roce 1831 dostali, ale o čtyry roky pozdějc si to Mexičani rozmysleli, protože nebyli padlí na hlavu a bylo jim jasný, že vzhledem k doutnajícímu konfliktu mezi anglickejma osadníkama a mexickejma úřadama  není rozumný nechávat Anglánům dělo. A tak poslali ze San Antonia 100 vojáků, aby "vyzvedli" to dělo z Gonzales, kde tehdy bylo jen 18 mužů. Ono pak teda přišlo do Gonzales na pomoc ještě pár chlapů z okolí, ale hlavně manželka zakladatele kolonie - paní DeWittová - a její dcera vyšily prapor s vyobrazením děla a nápisem "Come and Take It". No není divu, že pak natrhli Mexíkům triko, když měli takovej prapor.
Ta druhá věc, ta se stala asi tak půl roku na to, v souvislosti s tím nešťastnym Alamem. Když ho totiž ten všivák Antonio López de Santa Anna napadl, tak Gonzales bylo jediný město, který poslalo do Alama Texasanům posily. 32 mužů. Nikdo se nevrátil. A tak se těch 32 chlapů z Gonzales vlastně stalo i součástí "Remember the Alamo". No, vzhledem k tomu, jak to dopadlo, to vlastně byla z praktickýho hlediska hloupost, ale historie, zvlášť vlastenecká, se na takový věci často dívá jinak. Jako třeba i tak, že se v Americe o některejch aspektech týhle texaský revoluce moc nemluví. Teda jako ono samozřejmě je pěkný bojovat za svoji nezávislost, mexický úřady byli prevíti (jako kdyby nějaký úřady nebyly ale, že jo?) a generál Antonio López de Santa Anna byl pěknej plavajzník, to všechno jo, ale taky je fakt, že mezi jinejma důvodama tý rebelie bylo třeba i to, že Texasani nechtěli platit daně a že se jim nechtělo pochopit fakt, že Mexiko v roce 1829 zrušilo otroctví a že by teda měli propustit svoje otroky. Takže to jen tak na okraj. Mimochodem, krátce po tom Alamu nechal generál Houston svoje vlastní Gonzales spálit, aby nepadlo do rukou Mexičanům, protože mu bylo jasný, že si to ten všivák přijede z Alama co nejdřív vyřídit i s nima do Gonzales. A tak museli město zase "znovuvystavět" v roce 1840, vlastně už podruhý během jeho patnáctiletý existence.
Každopádně, bez ohledu na hodnocení historie, dneska to vypadá, že Gonzales má svoje lepší časy za sebou. A že se čas nachyluje. Blíží se čas odletu. Blíží se poslední kapitola.


neděle 1. října 2017

Do Prahy a zase zpět 09 - Můj pták (aneb Ten s velkym ocasem)

Jak by řekl Alfred Edmund Brehm:
"Animalia (živočichové), Chordata (strunatci), Aves (ptáci), Passeriformes (pěvci), Icteridae (vlhovcovití), Quiscalus (vlhovec), Quiscalus mexicanus (vlhovec velkoocasý)"

Ale on tak neřiká. Vůbec nic o tomhle "mým" ptákovi neřiká. A český internety na tom nejsou o moc líp. On to teda neni můj jedinej pták. Je to jak kde. Tak třeba v Čechách je bez debat na špici trojice dudek chocholatý, puštík obecný a skřivan polní. V Texasu je to tenhle Great-tailed Grackle.

Brehm sice konkrétně o vlhovci velkoocasém nepíše (pokud ho nevede pod jinym jménem), o vlhovcovitých se ale vyjadřuje intimnějc než různý americký internety:

"Běháky jsou delší prstu prostředního, vpředu štítkovité, prsty ozbrojeny jsou silnými, zahnutými a ostrými nehty. Ve křídle letka čtvrtá jest delší ostatních."

"Zastupují špačky starého světa, ale podobají se také krkavcům a tolikéž jistým pěnkavám. Všichni druhové jsou družebni, veseli, čili a zpěvni. Obývajíce v lesích, oživují je, žerou drobné obratlovce, hmyzy a mlže, plody a semena a často jsou nenáviděni, často velmi užitečni."

Hodnocení jejich zpěvu se pohybuje od: "Vším právem obyvatelé severoameričtí chválí zpěv ptáka toho, vyhovuje i zpovykanému sluchu vybíravějšího milovníka. Zvuky mění přerozmanitě, avšak je vyluzuje s takovou rychlostí a zdánlivým zmatkem a opakuje je tak horlivě, že mnohdy se domníváš, jako bys slyšel zpěv několika ptáků, kdežto přece zpívá jen jeden. Ale celkem dojímá mile.", až po internetový nadávání tomuhle konkrétnímu vlhovci do uřvanejch ďáblů. Každopádně má hlas příjemnější než naše straka, i když je taky mazanej jako liška. Já osobně mu vyčítám jenom jeho nedostatečně pozitivní vztah k focení.



sobota 30. září 2017

Do Prahy a zase zpět 08 - Gruene

Ernst Gruene asi nebyl žádný princ. Byl to jen jeden z těch, co přišli do New Braunfels. Ale protože tam jeho rodině bylo trochu těsno, koupili si pozemek o kus dál a začali na něm pěstovat bavlnu. A tak vzniklo Gruene. Bavlna bejvala dobrej business, i když asi ne zrovna pohodovej job. A i s tim bavlnovým businessem v Gruene to šlo asi jen tak do dvacátejch let dvacátýho století, kdy bavlníkový plantáže v Gruene zmasakroval květopas bavlníkový (Anthonomus grandis), což je takovej brouk s dlouhym nosem. Možná to udělal ze msty, že se mu lidi kvůli tomu frňáku smáli. A pak ještě přišla Great Depression. To je zase taková jakoby Polednice, taky asi s velkým nosem. A pak 2. světová válka. A nová dálnice, která se Gruene elegantně vyhnula. A tak se v 50. letech Gruene přeměnilo v ghost town. Což bylo asi štěstí, protože aspoň nikoho nenapadlo nahradit původní dřevěné baráky Grueneovy rodiny něčím lepším, třeba mrakodrapy. A právě díky těm starým barákům Gruene nakonec zase obživlo. I když už jen jako předměstí New Braunfels. A i když se tam už místo bavlny pěstují turisté. Číslo 6 tu není, ale elektřiny ve vzduchu je i tady víc než dost. Voda je ještě výš. A pod ní se Texas otevírá dalšímu neznámému světu s velkými nosy. V noci se jejich hlasy odrážejí ode dna vodárny, i když se je praskání elektřiny snaží přehlušit.




pondělí 25. září 2017

Do Prahy a zase zpět 07 - New Braunfels

To, co je vidět z úsvitu ponořenýho do mlhy, připomíná Novou Anglii. Ale ve skutečnosti je to zase něco jako Nový Německo. Pohled z okna evokuje všechny vtipy o studenosti Germánů. A možná i horší věci.



Ale nic, kafe a cigárko aspoň trochu zažene vlezlou mlhu a odkryje město, který založil v roce 1845 Friedrich Wilhelm Carl Ludwig Georg Alfred Alexander Prinz zu Solms-Braunfels. I když má to jméno tak dlouhý, tak ten Fritz ve skutečnosti nebyl žádnej pořádnej princ, ale vlastně jen takový bezvýznamný princátko a bezzemek. Ale i tak tehdejším mravokárcům připadalo jeho manželství natolik morganatický, že se nakonec radši rozvedl. Což se mu buď hodně nevyplatilo, nebo naopak hodně vyplatilo. To bylo tak. Když tenhle rakouskej kavalerista z pověření Mainzer Adelsverein založil kolonii New Braunfels a pak se vrátil domů, aby se oženil, tentokrát už teda na úrovni, tak ta jeho nová úroveň mu po svatbě řekla, že do toho Vidlákova v Tramtárii s ním nepojede, a tak i jemu nezbylo nic jinýho než zůstat sedět doma na prdeli. Pokud se teda dá řikat třeba tomu, co dělá kavalerista například v prusko-rakouské válce v roce 1866, sezení na prdeli. Ale ona je ještě jedna, asi pravdivější historie o jeho návratu do Německa. On totiž normálně utekl, protože se celej ten německej texasskej podnik organizačně i finančně hroutil. Částečně snad kvůli Fritzově nedostatečnosti, částečně proto, že celá Mainzer Adelsverein byla plná šlechticů, který byli bez Židů v účetnictví i organizaci dost nahraný. No, každopádně v Tramtárii to po něm musel převzít Meusebach a prožít si všechny ty zmatený peripetie s pučisty, který ho dokonce chtěli pověsit. Ale tahle historie už pokračuje v minulosti.

Vlastně to asi nemá smysl. Nebo jo? Souvisí to nějak s ústřicovym barem, pekárnou, steak housem, butikem, vetešnictvím nebo cukrkandlovým holičstvím podél hlavních ulic v centru?








Nebo s tím, že i tady si rezavějící dědci pořizujou vedle sebe mnohem mladší a zachovalejší modely? A že to nakonec vypadá podobně jako kdekoli jinde?


Těžko říct. Jedno je ale jistý. Zlo nesídlí jen kdesi asi 30 mil na východ od Seattleu, schovává se i tady, ukrytý mezi všema těma holičema, pekařema a milejma slečnama z hotelový recepce.


středa 30. srpna 2017

Do Prahy a zase zpět 06 - Willkommen to Fredericksburg

Těch mil na východ tou převážně dezolátní planinou po US 90, pak US 67, pak po I-10 a nakonec po 290, těch úmorných 325 mil. Stovky mil mentálním peklem. A pak je to najednou tady. Poutač s nápisem "Willkommen" při vjezdu do města, který je pojmenovaný po pruským princi Frederickovi. Nebo spíš teda Friedrichovi. Nebo taky Fritzovi. A proto taky jinak Fritztown.

Jeho zakladatel John O. Meusebach ho tak v roce 1846 pojmenoval, protože ten Fritz, pardon, princ Friedrich, byl tehdy nejvýznamnějším členem Mainzer Adelsverein, jinak taky Šlechtické společnosti a nejsprávněji Společnosti pro ochranu německých imigrantů v Texasu. V tomhle ohledu je zvláštní, že Meusebach, kterej byl ve skutečnosti baron Otfried Hans von Meusebach, se toho svýho šlechtickýcho titulu vzdal (zatímco dneska je zvykem spíš opak) a začal si říkat John O. Meusebach. A od Komančů si nechal říkat El Sol Colorado kvůli svým zrzavým vlasům. Svým způsobem to symbolicky demonstruje přerod pruskýho byrokrata v americkýho farmáře a politika.

Pamětihodný taky je, že Meusebach vedoucím nový kolonie jmenoval doktora Friedricha A. Schubberta aka Strubberga, kterej je prej předchůdce Karla Maye. Ještě pamětihodnější je, že rok po založení Fredericksburgu Meusebach uzavřel s Komanči kmene Penateka (těmi, co mu říkali El Sol Colorado) mírovou smlouvu, která jako jedna z mála nebyla nikdy porušena. Jestli to má nějakou souvislost s tím, že potom Strubberg provedl neúspěšný puč proti Meusebachovi, to nevím. Každopádně se pak po válce s Mexikem odstěhoval do Arkansasu, kde si postavil dům, koupil otroka a provozoval lékařskou praxi, dokud ho nějaký hmyz nebodl do oka. Kvůli léčení se vrátil do Evropy a do Německa, kde pak už zůstal a stal se konečně tím proto-mayovským spisovatelem.






Dneska už je samozřejmě leccos jinak. Jak napsal už Steinbeck v polovině toho století po století páry: "… Přes všechnu naši nesmírnou zeměpisnou rozlohu, přes všechnu naši krajovou rivalitu, přes všechna naše promíšená plemena, pocházející ze všech částí etnického světa, tvoříme národ, nové plemeno. Američané jsou mnohem více Američany, než jsou Seveřany, Jižany, Zápaďany nebo Výchoďany. A potomci Angličanů, Irů, Italů, Židů, Němců, Poláků jsou v podstatě Američané. Tohle není žádný vlastenecký výlev, je to pečlivě odpozorovaná skutečnost. Kalifornští Číňané, bostonští Irové, wisconsinští Němci, a ano, i alabamští černoši mají více toho, co je spojuje, než toho, co je rozděluje. A je to tím pozoruhodnější, že k tomu došlo tak rychle. Je faktem, že Američané ze všech oblastí a nejrůznějšího rasového původu jsou si podobnější, než jsou Welšané podobni Angličanům, než jsou Lancashirané podobni prostým Londýňanům nebo třeba v Skotsku Dolňáci Horňákům …"
John Steinbeck: "Toulky s Charleym", překlad  Jiří Valja

A jako jo, sice tu mají taky Oktoberfest a můžete si tu dát Bratwurst, Kartoffeln und Kohl, ale rutina už to není. Stejně jako Texas German z dob, kdy se němečtí imigranti odmítali učit anglicky.

sobota 19. srpna 2017

Do Prahy a zase zpět 05 - Big Bend National Park

Jo, opravdu je to Bend, a ne Band. V Texasu se žádnej big band trpět nebude. Ani černošskej jazzovej, ani židovskej swingovej. To ať si jdou tu svojí pokleslou kultůru dělat někam na sever, jedny jako druhý. Tady se bude poslouchat country a jižanskej rock a park se pojmenuje podle toho, že se v něm hodně ohýbá Rio Grande (a jižní hranice), protože kdysi Pecos Bill chytil tornádo do lasa a vyryl s ním do země hluboký kaňon Rio Grande i s přítoky. Hm, to u nás sv. Prokop chytil čerta a využil ho teda racionálnějším způsobem.

S tím národním parkem je to trochu problém. On totiž Texas je velkej. Jako fakt velkej. A vzhledem k těm rozměrům to není jen tak, dojet rozumně ze Sandersonu do parku a ještě sehnat ubytování. To se nejdřív musí nesehnat ubytování v Marathonu, kvůli tomu pokračovat do Alpine, kde v motelu, do kterýho už určitě mockrát musela přijet policie a koroner, jeden prohulenej pokoj konečně volnej je. A pak zase do Marathonu, a to okolo jednoho tornáda (pravda, malýho, ale stejně jsem radši sešlápl plyn a jel dál, místo abych zastavil a fotil to a dostal díky tomu Darwinovu cenu), a teprve pak do parku, teda do centra v Panther Junction. Problém je ale i s rozměry samotnýho parku. Jeho území prej má rozlohu asi milión akrů (jinde se píše 800 000). Nevím kolikátina je to plochy Texasu, ale přestože park zahrnuje řeku, hory a poušť, tak, ruku na srdce, s výjimkou tý řeky se zbytek parku od většiny zbytku Texasu liší hlavně tím, že na tom miliónu (nebo 800 000) akrů ta země není oplocená. Sice bych nejradši v parku strávil týden a viděl kaňon, hory i poušť, ale tak to prostě nejde. A tak se nakonce vydáváme na poušť.

Konkrétně jde o Chihuahuan Desert, která je stará jen asi 8000 let. Zajímalo mě, proč se ta poušť tak nevyslovitelně jmenuje, a zjistil jsem, že česky je to Čivavská poušť. Což zní hrozně, protože to vzbuzuje podezření, a to správný, že čivava je chihuahua. No ale naštěstí se ta poušť nejmenuje po tom výsledku zrůdnejch experimentů s vlčíma genama. Ale ani naopak. Ten mrťafa se totiž jmenuje po mexickým státu Chihuahua, kterej k parku přiléhá (a poušť do něj samozřejmě pokračuje). Nevím sice, proč někdo ten stát tak urazil, že po něm pojmenoval toho hovňouska, ale to je jedno, protože to by stejně nevysvětlilo, proč se tak jmenuje ta poušť (případně i ten stát). Myslel jsem si, že by to mohlo bejt třeba po jednom z apačskejch náčelníků Chihuahuaovi, ale ten žil až ke konci 19. století, kdy bylo asi už trochu pozdě na pojmenovávání mexickejch států a pouští. Tak snad maj pravdu etymologové, když tvrdí, že to znamená soutok. I když v případě pouště takový název působí trochu nepatřičně.

Strávit několik dní v pustý poušti musí být určitě inspirující, ale my máme jen pár hodin a okolo rozhodně není pusto. Lidí je tu jako ... jako v národním parku. A tak vyrážíme někam, kde to pustě aspoň trochu vypadá - Chihuahuan Desert Nature Trail. Jenomže se s tím trailem něco stalo. Buď už na začátku, nebo až pozdějc. Každopádně jsme se po asi deseti minutách od auta zasekli v poušti a trail nikde. No ale ono stejně všude okolo asi nebylo nic než nějaká yucca, opuncie, případně blíže neidentifikovatelný kaktus, všechny v uctivém odstupu od kreosotovýho keře (Larrea tridentata), což je pěkná svině, která produkuje toxin, kterym jiný rostliny odpuzuje ze svojí blízkosti.







A tak se vracíme k autu, otáčíme se a jedeme na Grapevine Hills Road, odkud vyrážíme na Grapevine Hills Trail. Tenhle trail se zvedá mezi balvany sféricky zvětrávajícího vyvřelýho syenitu a postupně stoupá od rozsáhlejch ploch kreosotových keřů mezi stále řidšíma yuccama až k hlavnímu cíli stezky - kamennýmu oknu.












Po pravdě řečeno, něco podobnýho máme i u nás v Žihli. A vzhledem k tomu, že jsem cestou neviděl ani svojí oblíbenou tarbíkomyš (tady nejspíš Dipodomys spectabilis), ba ani místní nebezpečnou kukačku Geococcyx velox, pumu nebo chřestýše, a že pásovce jsem viděl jen přejetýho u silnice, a kojota jen díky tomu, že jsem ho málem osobně srazil při návratu z parku v noci někde za Terlinguou, nevím, jestli to má smysl srovnávat s výletem na Kokořín.