pátek 9. března 2018

When I'm 64

Ruce se mu chvějí. Jako by nestačilo, že jsou slabé. Přestávají mu patřit. Někdy až skoro překážejí. Jsou trochu fialové, snad z plíživě se blížícího večerního chladu. Aspoň jsou méně vidět stařecké skvrny na jejich hřbetu.

Z mlhy, do které se ztrácejí jeho slova, která už řekl, i která teprve říci chtěl, vynořují se přízraky děsící ztracenou minulostí.

Sedí před příliš nízkým špalkem a snaží se naštípat třísky. Hodně třísek, na celou zimu. Co kdyby po letech zase napadl sníh? Ale sekyrka si dělá s jeho chvějící se rukou co chce. Slunce zapadá a polínko je pořád celé. Vlastně už zapomněl, proč sedí v sadu se sekyrkou v ruce. Začíná mu být zima, ale už neví, co ten pocit znamená a jak s ním má naložit.

Mlha spolu s tmou unáší kývající se větve stromů do šedých hlubin skrytých jeho bludným očím. Z celého světa zůstal jen on a nízký špalek. I čas se vytratil. A nikdo pro něj nejde, aby ho odvedl zpátky domů. Zapomněli na něj stejně jako on zapomněl, že umírá.

Anebo možná nezapomněli. Možná to tak mělo být. Chladná a šedivá přišla mu říct, že už od nich dostala svolení, aby mohl přestat být zbytečný. Sekyrka mu vypadla z ruky. Na tváři cítil studené tlející listí, když si uvědomil, kolik účtů si nestačil vyřídit. Všechno to bylo tak dávno a uteklo to tak rychle. Proč?

neděle 14. ledna 2018

Zhoubce národů

byl spatřen na Karlově Týně, an z něho míří směrem východním do srdce národa českého, by jej vyhubil, jak z přirozenosti své ohavné s rozkoší činiti zvyklý jest:


„Salamandr, tvor podoby ještěrčí a hvězdovitými skvrnami zdobený, vylézá jen po vydatném dešti a za počasí parného se neukazuje. Má tělo tak studené, že jako led oheň uhasí, jakmile se ho jen dotkne. Sliz mléčný z úst mu tekoucí dovede z kůže lidské vlasy vyhladiti; místo jím zmočené pozbude svěží barvy své a zůstane na něm skvrna. Mezi všemi jedovatými tvory jsou salamandři nejzlomyslnější. Jiné zvíře jedovaté usmrcuje člověka jediného a hned nato zahyne, aniž ho země v sebe pojme – ale salamandr dovede vyhubiti národy, nemají-li se před ním na pozoru. Vleze-li na strom, otráví všecko ovoce jeho; kdo pojí ovoce takového, zemře mrazem; ba dotkne-li se mlok nohou dřeva, jímž se pak pec vytopí, otráví chléb v ní pečený; a spadne-li do studny, i vodu v jed promění. Nebezpečné zvíře toto však jest pokrmem jiným živočichům, jako např. vepřům; zdá se, že jed jeho u takových zvířat zhoubné moci své pozbývá. Kdyby co na tom bylo pravdy, co čaroději tvrdí, že totiž jednotlivých částí jeho těla s prospěchem proti požáru lze užiti, ježto jediným jest tvorem oheň hasícím, byl by zajisté Řím dávno podobný pokus učinil. Sextius vypravuje, že prý maso salamandra, jemuž byly vyňaty utroby a hlava i nohy uříznuty, bylo-li v medu uloženo, jest pokrmem dráždivým, ale popírá, že by oheň uhasiti dovedlo.“

Gaius Plinius Secundus: Naturalis historia
via
Dr. A. E. Brehm: Život zvířat (2. vydání). Díl III. Svazek třetí (Plazi, obojživelníci a ryby). Překlad Dr. Fr. Bayer. Nakladatelství J. Otto v Praze. 1902-1903?

úterý 2. ledna 2018

Kabinet dr. Vaniariho

Tak to "soon" už po téměř pěti letech nastalo

úterý 17. října 2017

Do Prahy a zase zpět 11 - Praha je prdel světa a Pražáci sou vidláci



A ani v tý Praze nebyli první. To byli ňáký Angláni, co tomu tady řikali Mulberry. A taky se tu tomu řikalo Hottentot. Sice sem nepochopil, jestli už před příchodem Čechů, nebo až po něm, ale když de vo Pražáky, tak proč ne? I v 19. století tu bylo jen asi 700 obyvatel, ale pak, když se Praze vyhnuly koleje, bylo vymalováno. Pražský hotentoti vyměnili Prahu za kus žvance (co jim taky zbejvalo) a odtáhli někam jinam. Hlavně do nedaleký Flatonie. To je teda jako dost tragický, když se někdo radši odstěhuje do města, co se menuje po prdech, než aby žil v Praze. V 20. století počet Pražáků klesl až na 25, přišli o poštu, obecní školu, veřejnou školu, asi i o nějaký ty obchody a hospodu.



Zato jim tu zůstal hřbitov, kde je víc mrtvejch, než v Praze živejch.









A kostel ve stylu americký "gotiky". A tak nějak vůbec stejnej, ale jinej.





A před kostelem parkoviště a takovej skoro open-air kulturák, kde se jednou za rok při Praha Festu tancuje polka a žerou kolaches.


No ale to by se to moc nerentovalo, kdyby se tu jen jednou za rok tancovala polka. A tak si v tomhle pražskym kulturáku určitě najde místo i pořádná Texan culture, vole. Jupí!



středa 4. října 2017

Do Prahy a zase zpět 10 - Gonzales

Gonzales má svý místo v USA jistý hned dvakrát. Aspoň teda v historii. Minimálně v historii Texasu. A to proto, že předběhl San Antonio (nebo přesnějc Alamo) v texaský revoluci proti mexický vládě. Ono totiž před "Remember the Alamo" bylo ještě "Come and Take It". To bylo tak.
Město Gonzales bylo založeno v roce 1825. Původně to samozřejmě nebylo město, ale jen kolonie a řikalo se jí spíš "DeWittova kolonie". Jenže tu v roce 1826 zničili Indiáni. A tak si ji kolonisté hned další rok postavili znovu. Ale protože ty Indiáni samozřejmě jen tak nezmizeli (proč by to taky dělali, když to byla jejich země?), tak si ty kolonisti (pozor, tady už ne německý, ale anglický) vyžádali od mexický vlády dělo na ochranu před indiánskejma nájezdama. To sice v roce 1831 dostali, ale o čtyry roky pozdějc si to Mexičani rozmysleli, protože nebyli padlí na hlavu a bylo jim jasný, že vzhledem k doutnajícímu konfliktu mezi anglickejma osadníkama a mexickejma úřadama  není rozumný nechávat Anglánům dělo. A tak poslali ze San Antonia 100 vojáků, aby "vyzvedli" to dělo z Gonzales, kde tehdy bylo jen 18 mužů. Ono pak teda přišlo do Gonzales na pomoc ještě pár chlapů z okolí, ale hlavně manželka zakladatele kolonie - paní DeWittová - a její dcera vyšily prapor s vyobrazením děla a nápisem "Come and Take It". No není divu, že pak natrhli Mexíkům triko, když měli takovej prapor.
Ta druhá věc, ta se stala asi tak půl roku na to, v souvislosti s tím nešťastnym Alamem. Když ho totiž ten všivák Antonio López de Santa Anna napadl, tak Gonzales bylo jediný město, který poslalo do Alama Texasanům posily. 32 mužů. Nikdo se nevrátil. A tak se těch 32 chlapů z Gonzales vlastně stalo i součástí "Remember the Alamo". No, vzhledem k tomu, jak to dopadlo, to vlastně byla z praktickýho hlediska hloupost, ale historie, zvlášť vlastenecká, se na takový věci často dívá jinak. Jako třeba i tak, že se v Americe o některejch aspektech týhle texaský revoluce moc nemluví. Teda jako ono samozřejmě je pěkný bojovat za svoji nezávislost, mexický úřady byli prevíti (jako kdyby nějaký úřady nebyly ale, že jo?) a generál Antonio López de Santa Anna byl pěknej plavajzník, to všechno jo, ale taky je fakt, že mezi jinejma důvodama tý rebelie bylo třeba i to, že Texasani nechtěli platit daně a že se jim nechtělo pochopit fakt, že Mexiko v roce 1829 zrušilo otroctví a že by teda měli propustit svoje otroky. Takže to jen tak na okraj. Mimochodem, krátce po tom Alamu nechal generál Houston svoje vlastní Gonzales spálit, aby nepadlo do rukou Mexičanům, protože mu bylo jasný, že si to ten všivák přijede z Alama co nejdřív vyřídit i s nima do Gonzales. A tak museli město zase "znovuvystavět" v roce 1840, vlastně už podruhý během jeho patnáctiletý existence.
Každopádně, bez ohledu na hodnocení historie, dneska to vypadá, že Gonzales má svoje lepší časy za sebou. A že se čas nachyluje. Blíží se čas odletu. Blíží se poslední kapitola.


neděle 1. října 2017

Do Prahy a zase zpět 09 - Můj pták (aneb Ten s velkym ocasem)

Jak by řekl Alfred Edmund Brehm:
"Animalia (živočichové), Chordata (strunatci), Aves (ptáci), Passeriformes (pěvci), Icteridae (vlhovcovití), Quiscalus (vlhovec), Quiscalus mexicanus (vlhovec velkoocasý)"

Ale on tak neřiká. Vůbec nic o tomhle "mým" ptákovi neřiká. A český internety na tom nejsou o moc líp. On to teda neni můj jedinej pták. Je to jak kde. Tak třeba v Čechách je bez debat na špici trojice dudek chocholatý, puštík obecný a skřivan polní. V Texasu je to tenhle Great-tailed Grackle.

Brehm sice konkrétně o vlhovci velkoocasém nepíše (pokud ho nevede pod jinym jménem), o vlhovcovitých se ale vyjadřuje intimnějc než různý americký internety:

"Běháky jsou delší prstu prostředního, vpředu štítkovité, prsty ozbrojeny jsou silnými, zahnutými a ostrými nehty. Ve křídle letka čtvrtá jest delší ostatních."

"Zastupují špačky starého světa, ale podobají se také krkavcům a tolikéž jistým pěnkavám. Všichni druhové jsou družebni, veseli, čili a zpěvni. Obývajíce v lesích, oživují je, žerou drobné obratlovce, hmyzy a mlže, plody a semena a často jsou nenáviděni, často velmi užitečni."

Hodnocení jejich zpěvu se pohybuje od: "Vším právem obyvatelé severoameričtí chválí zpěv ptáka toho, vyhovuje i zpovykanému sluchu vybíravějšího milovníka. Zvuky mění přerozmanitě, avšak je vyluzuje s takovou rychlostí a zdánlivým zmatkem a opakuje je tak horlivě, že mnohdy se domníváš, jako bys slyšel zpěv několika ptáků, kdežto přece zpívá jen jeden. Ale celkem dojímá mile.", až po internetový nadávání tomuhle konkrétnímu vlhovci do uřvanejch ďáblů. Každopádně má hlas příjemnější než naše straka, i když je taky mazanej jako liška. Já osobně mu vyčítám jenom jeho nedostatečně pozitivní vztah k focení.



sobota 30. září 2017

Do Prahy a zase zpět 08 - Gruene

Ernst Gruene asi nebyl žádný princ. Byl to jen jeden z těch, co přišli do New Braunfels. Ale protože tam jeho rodině bylo trochu těsno, koupili si pozemek o kus dál a začali na něm pěstovat bavlnu. A tak vzniklo Gruene. Bavlna bejvala dobrej business, i když asi ne zrovna pohodovej job. A i s tim bavlnovým businessem v Gruene to šlo asi jen tak do dvacátejch let dvacátýho století, kdy bavlníkový plantáže v Gruene zmasakroval květopas bavlníkový (Anthonomus grandis), což je takovej brouk s dlouhym nosem. Možná to udělal ze msty, že se mu lidi kvůli tomu frňáku smáli. A pak ještě přišla Great Depression. To je zase taková jakoby Polednice, taky asi s velkým nosem. A pak 2. světová válka. A nová dálnice, která se Gruene elegantně vyhnula. A tak se v 50. letech Gruene přeměnilo v ghost town. Což bylo asi štěstí, protože aspoň nikoho nenapadlo nahradit původní dřevěné baráky Grueneovy rodiny něčím lepším, třeba mrakodrapy. A právě díky těm starým barákům Gruene nakonec zase obživlo. I když už jen jako předměstí New Braunfels. A i když se tam už místo bavlny pěstují turisté. Číslo 6 tu není, ale elektřiny ve vzduchu je i tady víc než dost. Voda je ještě výš. A pod ní se Texas otevírá dalšímu neznámému světu s velkými nosy. V noci se jejich hlasy odrážejí ode dna vodárny, i když se je praskání elektřiny snaží přehlušit.