neděle 31. srpna 2008

Kýč, no a co?

Místa, kde končí silnice nevalné kvality, mají šanci vonět tichem a obelhávat čas. Mívají hojivé účinky, i když se většinou v jejich historii skrývají osobní tragédie. Zejména na severu Čech. Jako třeba Nedvězí poblíž Dubé. Pár sudetských roubenek (a lužických hrázděných chalup), uvolněných při poválečném státem schváleném běsnění, žijících v symbióze s iracionálními ostrůvky opracovaných pískovcových skal vonících českým mořem, zádumčivě (a s jistým ironickým úšklebkem) naznačuje, kdo je královnou krásy lidové architektury v Čechách. A nad nimi se schovává "vrch", ve skutečnosti taková vyvýšeninka, která by se skoro dala schovat do kapsy, která ani není od chalup přes stromy vidět. Ale jako je tomu s nenápadností celého Nedvězí, tak i vyhlídka přes šípkové keře obrůstající jeho nejvyšší bod patří k nejkrásnějším v kraji. Ovšem, dorazíte-li až při západu Slunce, musíte se spokojit s takovým tak trošku kýčkem.