neděle 28. září 2008

Východ v Západě na Východě

nebo také japonská krev v americkém srdci Čech je zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum) v Americké zahradě v Chudenicích.

sobota 27. září 2008

Orální fixace

O sentimentálním vztahu Čechů k žvýkačce Pedro se už toho napsalo hodně. Do zapomnění však upadá tehdejší královna mezi žvýkačkami - žvýkačka Donald Duck. Jako symbol nepřítele byla většinou dostupná jen v Tuzexu a pouze výjimečně v běžných obchodech. Stala se tím vzácnou jako tričko se Sandokanem nebo pop-music z pouti. A teď, po vítězství nepřítele, je z jeho žvýkaček jen vzpomínka a my se musíme spokojit s náhražkami zdravými pro chrup.

středa 24. září 2008

ATARI 800 XE

Tehdy obaly na "vnitřnosti" počítačů nebyly pouhé krabice, které měly něco držet pohromadě a chránit to před prachem. Byly to doby, kdy každý typ počítače byl esteticky plnohodnotným jedincem. Výrobci klávesnic se nebáli experimentovat a designéři neváhali s použitím reliéfního písma. Byly to doby, kdy 64 kB RAM nám připadalo docela dost a nahrávání programů z kazetového magnetofonu bylo moderní, nikoli muzeální. Byly to doby, kdy diskety byly jen pro fajnové lidi a tak se vymyslelo TURBO, aby to nahrávání z magnetofonu netrvalo desítky minut, ale minuty. A býval to adrenalin, když jsme čekali, kdy se nahrávání z cizí kazety přeruší, přestože jsme na magnetofonu téměř leželi. Byly to doby, kdy Microsoft byl znám leda tak v souvislosti s hrou River Raid, a kdy se zdály konce třídních bojů mezi Atari a Sinclairem v nedohlednu. A kdy nám stroje se jmény jako Schneider nebo Sharp, jejichž vzhled jsme znali z katalogů, připadaly jako záhadní exoti. Myši sloužily jen ke strašení spolužaček, zato jsme měli "Zábavné klacíky" a místo monitorů nám stačily staré černobílé televize.
No, možná to tak úplně nebylo, ale tak nějak si to pamatuji.

úterý 23. září 2008

Už je to tady!

Ranní mlhy už jsou husté jako hleny opilců odplivujících si za svítání před hospodou, ve které usnuli krátce po půlnoci. Lepí se na tělo a pronikají nejen skrz hrubší a hrubší oblečení, ale i přes kůži do útrob, které potahují pavučinou strachu. Z pozdně letních vůní se stalo tíživé kadidlo studených, prázdných, a močí a plísní zvlhlých domovů bezejmenných literárních mrzáků. A svět uniká do šedé neurčitosti neznáma.


pondělí 22. září 2008

Podzim a Darina

Po víkendu stráveném v práci a skoro bez jídla mě ráno Google informoval svým novým motivem o prvním podzimním dni. Nějak mi přišlo líto, že jsem kvůli práci a její následné kompenzaci přišel o okamžik, kdy podzimní vítr z holých polí ze Sudet definitivně odfoukl babí léto na jih za vlaštovkami. A tak, abych zachytil aspoň něco z toho prvního dne barevných změn, šel jsem dnes domů pěšky. Přes Radbuzu zpěněnou v tišinách, mezi zahrádkami měšťanů v teplákách s molitanem v kapsách přišitých na kolena, okolo hnisajících heren a podél tramvajového pásu. Ve výloze květinářství jsem se dozvěděl, že má svátek Darina. Darina byla holka, se kterou jsem chodil do mateřské školy, možná i do první třídy základní školy, dál už určitě ne. Vlastně jsme se ani neznali, jen jsme věděli, že existujeme. Jen z doslechu vím, že někdy (v tom věku, kdy se takové věci dělávají), byla třídní miss. Párkrát jsem ji viděl jet na koni. No a pak už vím jen to, že umřela. Když mi bylo asi dvacet. Ne při autonehodě, ne na předávkování drogami, ani sebevražda to nebyla. Karcinom tlustého střeva, nejspíš hereditární. Otevřeli a zavřeli, pak už jen umírala. Myslím, že byla první.

pátek 19. září 2008

Uzený čtvrtek

Senecký rybník je bez lidí čistý i bez labutí sněhobílé záře. Oheň dnes ladí s vodou. A kouř štípe do očí a jeho vůně připomíná dny, kdy nám ruce voněly podzimní hlínou z her na strništích. A vítr studí svěže jako na severu.

Dnes mám trochu kocovinu a stále mám na sobě šaty od ohně. Dlouho je nedám vyprat, stále voní svobodou a uzeným. Lidé v tramvaji krčí nos a já jsem i proto štastný.

čtvrtek 11. září 2008

Září

Woody Allen natočil film Září. Ten film je smutný. A já nechápu proč. Snad v New Yorku vypadá září jinak. Tady je to nejkrásnější období roku. Den je dlouhý tak akorát, aby člověk nechodil do a z práce za tmy, ale zároveň aby mohl bez větší námahy vidět východ a západ slunce. Ranní mlhy ještě neobtěžují, jen dávají naději. Stíny jsou měkké, vzduch neřeže, nepálí ani nelepí. Světlo je zlaté a stromy si ještě drží pomalu se barvící listy. Komáři už to vzdali, ale kobylky a cvrčci nás pořád chrání před hlučným tichem.
Září je období, kdy se zdá, že život má smysl, kdy stojí za to žít. Alespoň dnes to tak vypadá.

úterý 9. září 2008

Crena ani

zmíněná dříve, ale v té době neviditelná, je dobře patrná zde. Zcela jistě by realita (pokud něco takového skutečně existuje) byla bývala romantičtější, kdyby pověsti o přítomnosti šibenice na Ortelu byly pravdivé.

sobota 6. září 2008

Klíčové události


Klíč je nejen entita geologická tvořící poměrně specifickou niku. Je to také posvátné místo, falický symbol Nového Boru a domov zapomenutých bohů. Proto, ač někteří na jeho vrchol v rámci tréninku vybíhají, já profánní přístup k tomuto reliktu bouřlivějších časů Země považuji za hrubou neomalenost. I strávení noci na jeho vrcholu by mělo být podmíněno pohanskou úctou a ochotou odevzdat se hoře na milost a nemilost. Ne snad kvůli enormní nadmořské výšce (jak je z odkazu patrno), ale kvůli tomu, že vrchol je holý a ostrý a člověk je na něm obklopen jen nebem, často jen ve společnosti Boha a sebe.

V první řadě je třeba při výstupu nespěchat, protože zpocené triko není k přenocování na větrném vrchu příliš vhodné. Navíc by staré bohy mohl urazit nedůstojný příchod do jejich chrámu, za což se mohou pomstít ne zcela fotogenickou oblačností při západu Slunce.

Následnou pokoru však jsou schopni odměnit počasím, které umožní noc nejen přežít, ale i prožít.


A to i navzdory tomu, že Nový Bor kdesi při zemi zůstává ve světě bohů nových, ve světě, kde spánek signalizuje rozsvícení světel.

Ve starém světě navíc vstává člověk s Bohem,

dříve než se zase oba světy spojí v jeden.

pátek 5. září 2008

Trest smrti, displej, UFO, břitvy a lakolit

Co je vlastně ten Ortel, na který Starý pán běhá? Jak patrno zde, je to znělcový lakolit vysoký 554 (m n. m.). To znamená, že při neovulkanické aktivitě byl vyzvednut podklad tvořený křemenným pískovcem ze svrchní křídy a v centru takto vzniklé kupy se nahromadilo magma. Pozdější erozí se tato vulkanická hornina obnažila.

Co se však na internetu ani v knižních turistických průvodcích nepíše je, že jej lze v krajině velmi snadno poznat: vypadá totiž jako
prdel vystrčená na Vyvítekoho.
(na této fotografii pořízené za běhání po rozbřesku však crena ani není vidět, protože je překryta stoupající mlhou)

V uvedeném odkazu je také zřejmá nejistota ohledně minulosti kopce jako popraviště. Instinktivně je "pro" samotný název vrchu, stejně jako evidentní vizuální efekt šibenice umístěné na jeho vrcholu, jestliže byl dříve kopec nezalesněn. "Proti" se zase jeví fakt, že je trochu z ruky a že je přece jen stoupání nahoru dost úmorné (proč by měl kdo šlapat takový krpál, když stejně tak dobře mohl umřít dole). Tento zdroj se zdá hovořit jasně, nicméně kniha dějin města Cvikov nazvaná "Cvikov 650 let" napsaná početným autorským kolektivem a vydaná v roce 2002 tuto větu "r. 1698 zde dala zákupská vrchnost, vévodkyně Toskánská, postavit novou šibenici" z uvedeného odkazu dále rozvádí takto: "Kde přesně stála se neví, protože dostupné prameny se o jejím umístění rozcházejí". Nejistota tedy zůstává.

Nicméně někteří mají jasno i na základě oněch nejasných pověstí. Tito lidé z Prahy totiž vědí o téměř každodenních nadpozemských úkazech, které však nikdo z místních nikdy neviděl. Za důkaz pak slouží i svědectví omladiny, která měla halucinace po LSD, nekvalitní displej digitálního fotoaparátu, ba dokonce i fakt, že záhadoložce "kupodivu" byla ukradena taška s mobilem a příslušenstvím k fotoaparátu, kterou zanechala na zadním sedadle auta zaparkovaného na lesní cestě. Bez použití Occamovy a Humeovy břitvy je pak zřejmé, že za to mohou ohniví mužíčci spolupracující s UFO.

čtvrtek 4. září 2008

Kolik mužů se vejde do člunu?

Jedna kniha a tolik možností.
Tři muži ve člunu od J. K. Jeromeho je bezesporu kniha pro staré pány. Staří pánové však také nalézají zalíbení v poslouchání knih namluvených na zvukový nosič, nejlépe při usínání, kdy jejich oči jsou již zemdlené. Když byl Starý pán ještě Malý chlapec, měl doma vinylovou LP desku namluvenou Miroslavem Horníčkem, kterou však nikdy neslyšel, nejprve proto, že byl Malý chlapec, později proto, že se jednalo o desku nahranou v rychlosti 16, která po odstěhování příslušného gramofonu spolu s otcem Malého chlapce v jeho 6 letech byla nepoužitelná. Až daleko později, ve století měnících se nesmyslných názvů, si ji Starý pán připomněl, když v silvestrovském pořadu Českého rozhlasu 3 - Vltavy vyslechl úryvek z této knihy, snad v podání Otakara Brouska ml.. Jednalo se o oblíbenou pasáž J. projevuje odhodlanost - George a jeho košile: příběh s mravním naučením z XI. kapitoly, dokonce v tom pěkném překladu J. Z. Nováka z roku 1975, v němž ona pasáž zní takto:

"...Pak jsme svinuli plachtu a všichni čtyři jsme vystrčili hlavu přes bok lodi, podívali jsme se na vodu a zachvěli jsme se. Včera večer jsme se opájeli vidinou, jak vstaneme za časného jitra, odhodíme deky a šály, stáhneme plachtu, s bujarým pokřikem skočíme do řeky a s velikým gustem si dlouze, příjemně zaplaveme. Teď však, když to jitro nastalo, se nám ta vyhlídka už nezdála tak lákavá. Voda vypadala mokře a mrazivě a vítr studil.
„Tak co, kdo tam půjde první?“ ozval se posléze Harris.
O to prvenství se nikdo nedral. George, ten se s tím problémem vypořádal tak, že se uklidil do lodi a začal si oblékat ponožky. Montmorencymu uklouzlo bezděčné zavytí, jako kdyby už pouhá myšlenka na vodu mu naháněla hrůzu. A Harris řekl, že by bylo velice nesnadné vylézt zpátky do lodě, a šel si vyhrabat svoje kalhoty.
Já jsem se jen tak lehce vzdát nechtěl, i když mě skok do té vody nikterak nevábil.
Mohou tam být kořeny stromů nebo vodní řasy, říkal jsem si. Rozhodl jsem se to tedy řešit kompromisem, že totiž sejdu na samý okraj břehu a aspoň se celý ošplíchám, a tak jsem vzal ručník, vylezl jsem z lodi a vysoukal se na větev jednoho stromu, která se ohýbala až do vody.
Byla štiplavá zima. Vítr řezal jako nůž. Řekl jsem si, že se radši neošplíchám. Že se vrátím na loď a obléknu se, i otočil jsem se, abych mohl zpátky, a zrovna když jsem se otáčel, ta pitomá větev rupla a já a ručník jsme s ohromným žblunknutím sletěli do řeky, a než jsem si mohl uvědomit, co se to vlastně stalo, už jsem byl uprostřed proudu a měl jsem v sobě přes čtyři litry temžské vody.
„No ne! J. tam skočil“ slyšel jsem z úst Harrisových, když jsem se, sotva dechu popadaje, vynořil nad hladinu. „To bych byl teda neřekl, že k tomu sebere odvahu. Ty ano?“
„Je to fajn?“ křikl na mě George.
„Báseň!“ prskal jsem. „Jste pitomci, že sem neskočíte taky. Já bych si to nedal ujít za nic na světě. Jen si to okuste! To nechce nic jiného než kapánek odhodlání“
Ale nepřemluvil jsem je.
Při oblékání jsme toho rána zažili moc zábavnou příhodu. Mně bylo strašně zima, když jsem se dostal zpátky na loď, a jak jsem honem koukal, abych už měl něco na sobě, nešikovně jsem si shodil do vody košili. Příšerně mě to rozvzteklilo, zvláště když George se dal do smíchu. Mně se nezdálo, že by na tom bylo něco k smíchu, a taky jsem to Georgeovi řekl, ale on se smál tím víc. To jsem v životě neviděl, aby se někdo takhle smál. Nakonec mě úplně připravil o rozvahu a já jsem mu důrazně připomněl, že je debilní kretén a slabomyslný idiot, ale on se řehtal ještě hlasitěji. A pak, když jsem tu košili lovil z vody, jsem si najednou uvědomil, že to není moje košile, ale Georgeova, a že jsem si ji s tou svou jenom spletl, teď teprve mi celý ten vtip došel a rozesmál jsem se já. A čím častěji jsem pohledem sklouzl z Georgeovy mokré košile na George, který smíchy zrovna řval, tím větší jsem z toho měl zábavu a tak hrozně jsem se rozchechtal, že jsem tu košili znova upustil do řeky.
„T...t...to si ji ani nevytáhneš?“ křičel George mezi výbuchy smíchu.
Hodnou chvíli jsem mu vůbec nebyl schopen odpovědět, tak jsem se smál, ale nakonec se mi i při tom řehotu přece jen podařilo vyprsknout:
„To není moje košile – to je tvoje!“
V životě jsem ve výrazu žádné lidské tváře neviděl tak náhlý přechod z veselosti do neúprosné vážnosti.
Pokoušel jsem se ho přesvědčit, jaká je to legrace, ale on to nechápal. Pokud jde o vtipy, mívá George hrozně dlouhé vedení...."

I začal se Starý pán shánět po audionahrávce. Otakar Brousek ml. na audionosiči neexistuje. Byl však k mání Oldřiv Vízner a znovu Miroslav Horníček. A jaké to překvapení. Tyto dvě nahrávky téže knihy jsou zcela odlišné, téměř ani nelze poznat, že jde o tu samou knihu. Ani na jedné totiž není kompletně celá kniha, ale pouze vybrané pasáže, a to na každé nahrávce téměř kompletně jiné. I pojetí jiné. Originálu se více blíží podání Víznerovo, které zachovává ráz putování tří mládenců po řece. Naopak Horníček se na řece téměř nevyskytne a dokonce je občas počet mužů v (možná existujícím) člunu nejistý jako u Dumasových mušketýrů. Pan Vízner mě zklamal tím, že z citované pasáže namluvil pouze první polovinu, pan Horníček zase nepochopitelně rozdělil pasáž Sobecké hulvátství majitelů pobřežní půdy-Výstražné tabule-Nekřesťanské pocity Harrisovy-Jak Harris zpívá kuplety-Večírek ve vybrané společnosti-Hanebné chování dvou zlotřilých mladíků z VIII. kapitoly na více částí, které roztrhl vložením příhod, které mezi ně původně nepatřily. A korunu všemu nasadilo zjištění, že nyní je v knihkupectvích nové vydání knihy, ovšem s novým překladem, který je, ale co, darmo mluvit...

středa 3. září 2008

Soumrak strojů

Až se Země zbaví nás a zůstane obydlená jen našimi artefakty nyní tiše bzučícími naší vůlí, budou moci bez naší vůle dále žít ve svém binárním světě bez otázek, nebo se také propadnou bažinou minulosti do zažloutlých vzpomínek, na které stejně nikdo nemá čas?

úterý 2. září 2008

Urbanistická industriální poetika

Město piva je protkáno vodou. Civilizace se však břehů štítí a ty žijí vlastním životem a jejich srdce tepe vlastním rytmem. Pálí po kopřivách a zachytává se u nich minulost unášená vodou. Pár zmatených chmelových rostlinek a sem tam brloh bezdomovců. A taky divné věci, které tu zapomněla celá jedna generace.


pondělí 1. září 2008

Shledávání

Každé takové shledání s lidským Bohem v přírodě ve mně vyvolává otázky po motivaci. Nakolik je v takovém artefaktu hraničícím s modlou přítomen Bůh? Jde o výtrysk jurodivosti oddaného věřícího, církevní zakázku, nebo dokonce jen o trest uložený hříšníkovi?

Vůl stará

Vstávám v 6.00. Totiž, vstávám, spíš se překuluji z postele na zem. Já vůl stará, co jsem si to zase vymyslel? Vypiju čaj, šťávu, sním pár švestek, natáhnu na sebe elasťáky, triko, šátek, ponožky, boty, do kapsy si dám toaletní papír a za pás si připnu mobil. Je moc pěkné ráno a moc hezky by se sedělo s kafem na balkóně. A tak bez kafe vybíhám a připadám si jak revmatická dřevěná loutka. Až tak po třech kilometrech tělo povolí a já začínám cítit dech lesa. Vbíhám do Údolí samoty a nemohu se dočkat zkoušky pravdy, toho snad skoro kolmého krpálu v Údolí vzdechů. Ale jo, jo, myslím na Benzin a dupu gravitaci po hlavě. Nahoře cítím, že se konečně začínám trochu potit a zrychluji. Přebíhám, já vůl stará, důležitou odbočku. Brzy mi to dochází, ale jsem příliš hrdý, abych se vracel. Však bude další. Ale žádná není, takže, já vůl stará, dobíhám až na silnici mezi Cvikovem a Sloupem. Chvíli to zkouším po ní, ale po chvíli zhnuseně přeskakuji ohradník a běžím po pastvině pro krávy podél silnice. Krávy snad ještě spí, tak mi adrenalin poskytuje jen vyhýbání se kravincům. Přidal jsem si tím dva kilometry, ale co, zase jsem díky tomu získal tohle táhlé stoupání a od nohou mi odstřikuje jiskřící rosa. A už jsem pod Ortelem. Nemyslím na tuhnoucí stehna a zadek a paradoxně doufám, že nebude moc hezký výhled, abych neměl záminku se nahoře zastavit. Vyskakuji na nejvyšší kámen, potlačuji vítězný výkřik, otáčím se, otírám si do trika pot z obličeje, protože mi už stéká do očí, a vyklusávám dolů. Trochu to bolí do kolen, jsem už starý pán. A pak už jen zpátky, uvolněně a vítězně. Po chvíli však přece jen začínám zrychlovat, abych těch 18 km stihl do hodiny a půl. Přesto však při přeběhu pole pod Strážným neodolám a téměř v běhu střílím mobilem po rurální romantice, která má význam asi jen pro mě.

Domů si přináším rosu na botách, pot na triku a vůni borůvek. A snad i trochu hrdosti. Už mi těch 6.00 tolik nevadí.