Tommyho peklo (Ove Raymond Gyldenas)
Nepotřebuju, aby v norském filmu byli trollové a hlavní hrdina se jmenoval Peer, ale tenhle sen není ani těžký ani severský.
Teenagerský film, který sice není úplnou komedií, nicméně sdělení také postrádá. Respektive se toho autor teenagerům snaží sdělit tolik, že mu nezbývá než klouzat po povrchu koule slepené z luteránství, islámu, anarchismu, homosexuality, problémů svobodných matek a kdovíčeho ještě. Lepidlem je sex a láska, nebo aspoň to, co se tím běžně rozumí. Luteránský podklad se manifestuje jen odmítáním předmanželského sexu, islám je ilustrován ramadánem, atd. Aby vše bylo teenagerům jasné, je film přeplněn přímočarými symboly, které bijí do očí, nicméně díky svému nahromadění ztrácejí význam.
Tolik o obsahu. Forma je také podivným slepencem snad dobrého úmyslu a určitě jisté podbízivosti. Nejen, že kamera je klasicky na stativu, nikoli v ruce, jako u předchozích dvou filmů, a zrnitost a barevnost připomíná spíše American Pie než těžký sen, což ovšem nemusí být chyba, může jít jen o mé předsudky, ale paradoxně tento film také ukazuje, že Dogma mělo svůj smysl. Jeho naprosté odmítnutí pak vede k přeplnění filmu soudobou málo kvalitní pop-music, která se bohužel rytmicky míjí s dějem. Film tak drkotá žebřiňákovitě kupředu a každou chvíli sebou cukne, takže tvůrce ani nemůže po jeho povrchu klouzat, ale spíš jen klopýtá a snaží se neupadnout.
Ale možná že nemám pravdu.
Nepotřebuju, aby v norském filmu byli trollové a hlavní hrdina se jmenoval Peer, ale tenhle sen není ani těžký ani severský.
Teenagerský film, který sice není úplnou komedií, nicméně sdělení také postrádá. Respektive se toho autor teenagerům snaží sdělit tolik, že mu nezbývá než klouzat po povrchu koule slepené z luteránství, islámu, anarchismu, homosexuality, problémů svobodných matek a kdovíčeho ještě. Lepidlem je sex a láska, nebo aspoň to, co se tím běžně rozumí. Luteránský podklad se manifestuje jen odmítáním předmanželského sexu, islám je ilustrován ramadánem, atd. Aby vše bylo teenagerům jasné, je film přeplněn přímočarými symboly, které bijí do očí, nicméně díky svému nahromadění ztrácejí význam.
Tolik o obsahu. Forma je také podivným slepencem snad dobrého úmyslu a určitě jisté podbízivosti. Nejen, že kamera je klasicky na stativu, nikoli v ruce, jako u předchozích dvou filmů, a zrnitost a barevnost připomíná spíše American Pie než těžký sen, což ovšem nemusí být chyba, může jít jen o mé předsudky, ale paradoxně tento film také ukazuje, že Dogma mělo svůj smysl. Jeho naprosté odmítnutí pak vede k přeplnění filmu soudobou málo kvalitní pop-music, která se bohužel rytmicky míjí s dějem. Film tak drkotá žebřiňákovitě kupředu a každou chvíli sebou cukne, takže tvůrce ani nemůže po jeho povrchu klouzat, ale spíš jen klopýtá a snaží se neupadnout.
Ale možná že nemám pravdu.
