čtvrtek 31. prosince 2009

Misanthropův Silvestr

(Medvěd hrabe nahlas)

Ráno nemůžu vstát. To je normální. Sotva se vypotácím z postele, prdne žárovka v obýváku. To je trochu blbý. Dělám si toasty. To je celkem fajn. Původně jsem chtěl do práce běžet, ale to bych se nesměl dvacet minut povalovat v posteli. Takhle nakonec musím jet autem. Na poslední chvíli. Naštěstí ráno nemusím dělat tu práci, o které si každý myslí, že ji dělám (neboť "lidstvo je potomstvo zlé a blbé"), protože klinici se dnes zachovali kupodivu jako relativně inteligentní organismy. Takže dělám jen tu práci, o které nikdo neví, že ji dělám, nejspíš ani, že ji vůbec někdo dělá. Taky něco organizuju, protože jsem tu nejkrásnější. Po obědě (měl jsem řízek, ke kterému jsem si přinesl vlastní citronovou šťávu, kterou jsem vystavil na odiv celé jídelně, aby mi ji všichni záviděli) jsem se u sebe zamkl, abych se vyhnul novoročním přáním od laborantek a sekretářek. Před uklízečkou jsem se schoval na záchodě. A pak už konečně sám. Odmítl jsem pozvání na silvestrovskou párty, stejně by tam bylo "tolik lidí, až se člověk stydí, že je tak sám". Musím předělat ty prezentace pro medvídky. A pak asi půjdu ke Kátě. Protože Káťa "je kamarád, a kamarád mi dá jíst a poslechne si mou písničku".

neděle 27. prosince 2009

Týden v červí díře

V bílé tmě prastarý industriální rytmus
Zápasu kolejí s koly vagonů bez vlastní vůle
Zadupává do země Bacha Nemových varhan
A amalgám drcený kroky, které zapomněly zestárnout
Zní jako sníh zněl už před patnácti lety
A kterým prorážejí nehty zarývající se do masa
Až z nich tryskají růžové slzy

neděle 13. prosince 2009

I Can´t Dance

Městský sníh připomíná smrt
Věčné tmě unikám spánkem
Zahazuji cigarety a víno
Snažím se dostat do 21. století
Ale nemůžu dýchat
Neumím tancovat
A znám příliš málo slov

úterý 8. prosince 2009

Dlouhé září

Ze září se stal prosinec
A procitnutí
Mezi vlastními zvratky a cizí krví
Přešlapy a úniky
Před smyslem a štěstím
Strach ze sebe
A prázdno darované místo života
S Eriniemi teď a navždy

pondělí 30. listopadu 2009

Rozhovor

Několik dní jsem vydržel se ho ptát. Připadalo mi, že aspoň na tohle by odpovědět mohl, když prý mu na tom tolik záleží. Doufám, že ne jen z ješitné pýchy na své dílo. V tom případě by to totiž moc smysl nedávalo. Ale konečně, mně je to jedno. Nepotřebuji Boha, nepotřebuji smysl, potřebuji notáře.

sobota 17. října 2009

neděle 11. října 2009

?


Když se dlouho nepíše,

je to buď proto, že se dělá něco jiného, nebo proto, že se nedělá nic. Takové to nic, které je horší než workoholické opojení. To nic, které vyčerpává a bolí z něj tělo. Nic vyplněné každodenním pitím a krabičkou cigaret denně. Nic, které bere chuť k jídlu, a které možná má své příčiny, ale ne důvody. Takže co s tím?

úterý 25. srpna 2009

5 dnů

Plány jsou většinou konstruktivní. Ale na hovno. Půl lahve rumu a pár absinthů konstruktivnost ani nehledá. Noční život, noční klub, horko a dusno mezi divnými těly pod chodníkem. Déšť. Déšť na dlažbě. Déšť na keřích. Déšť na zábradlí. Déšť v řece. Nepamatuji si, kde jsem si odřel záda. A proč některé věci vypadají jak vypadají. Pět béčkových horrorů na podlaze. Asi. Závan jabloní z Ťan Šanu. Čas si dělá co chce. V práci si připadám jako Nájemník. Vstávám v pět ráno a v té tmě mi dochází, že léto je už jednou nohou v hrobě. O hodinu později stoupá z řeky mlha, když nad ní kroužím.

neděle 9. srpna 2009

Novák z Berštejna

Další bílá místa na mapě mého mládí. Mezi Jestřebím a Dubou je odbočka, po které jsem ještě nikdy nejel. Vede do Chlumu. Je to vesnička složená z roubenek, jako spousta dalších tady.

Až na jednu divnou zahradu. Nebo spíš na věci v té zahradě.

A o kus dál jsou Vrchovany. Typický příklad osudu venkova. Kdysi tu stával hrad Starý Berštejn, ze kterého už jsou jen zbytky.

A ještě relativně nedávno tu měli i školu. Ta je sice v lepším stavu než hrad, ale k ničemu je už úplně stejně.

Ale ten hrad má celkem zajímavou historii. Totiž historii, spíš současnost. Historie je fádní, prostě ho někdo nechal postavit, pak ho někdo opustil, no a pak někdo rozebral. Konkrétněji ho nechal v roce 1402 postavit syn nejvyššího zemského soudce Ondřeje Berky z Dubé Jindřich Hlaváč z Dubé. A v 19. století ho nechal rozebrat hrabě z Valdštejna. Proto ze zevního hradu zbývá už jen tohle:

Zajímavé je až to, že od roku 1972 hrad patří p. Miloši Novákovi. Ten se ho nejen snaží zrekonstruovat, ale i na něm žije. A je to jako kdysi. Několik pokusů o vykradení a dokonce jedno přepadení skupinou Němců (jak symbolické) a výsledkem je tohle:

Kdo normální by asi přes tohle lezl?

Zvlášť když netřesky jsou i venku?

Ale prohlídku si lze domluvit.

pátek 7. srpna 2009

Pátek

Dopoledne:
Rozechvělý kontakt světů skutečných a smyšlených. Piggy Jazz.

Poledne:
Potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě, a radši odcházím sníst španělského ptáčka, pak zase potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě.

Po poledni:
Dělám takovou tu práci, o které skoro nikdo neví, že ji někdo dělá. Do toho potlačuji chuť rozkopat pracovní počítač na tisíc kousků, abych se pomstil správcům sítě a hlavně protože už se jeho chováním cítím skutečně dotčen a dlouhodobě ponižován, považuji je za nepřípustné, obdobné šikaně. Ale nevím, jestli si můžu stěžovat, že mě šikanuje počítač. Nebo aspoň správci sítě přes můj počítač. Asi ne.

Odpoledne:
Přestávám kouřit. Vyhýbám se všem kolonám. Ne tak omezením.

Večer:
Novoborské obyvatelstvo krizi a úpadek města opět řeší chlebem a hrou. Do mého pokoje přibyl modlící se neznámý občan z roku 1500. A ty staré závěsy se stylizovanými ptáky, které dokáží v noci znepokojovat i bez znalosti Hitchcocka.


středa 5. srpna 2009

Velbloudí zuby

Třeskuté výrazy
Praskající klouby
Chřestící kůže
Prodírají se okem jehly
Velbloudí hrby
Žlutavé zuby
Opadané růže
Protínají se nad horizonty
Udivené zářezy
Plačtivé močály
Každý kdo může
Prohrávají se v loterii

úterý 4. srpna 2009

Dovolená

Ranní poloexistence. Mazlení se sluncem a vodou. Pohyb se stává slovem bez významu. Čas je jako med. Myšlenky se ztrácejí jako netopýři v milosrdném soumraku. Kameny uchovávající minulost. Dokonalé kruhy. Dokonalost sama. Ale co je komu do toho?

úterý 7. července 2009

Tlaková níže

Klimatizace se dusí lepkavým potem. Kouř z ohniště se válí malátně po zemi a nemá sílu se zvednout. Zčernalé třešně jsou přilepené ke stromu a nedokážou spadnout dolů. A nic se nemění. Dokud k nám nepromluví čerstvý severský chlad a neobstoupí nás tmavá šeď. Do kopců se strefují vyprahlé blesky. Nám v údolí svítí jen prdelky svatojánských broučků. Všechno by bylo, jak má být. Jenže to není možné.

neděle 5. července 2009

Orientální heřmánek

Chybí mi orientální nádech včerejšího dne
Dobyvačný kardamom plazící se vzhůru
Jako had po kmeni zakázaného stromu
Milosrdný anděl se dvěma tvářemi
A tajným obdivem ke Druhé straně
Svým rozeklaným jazykem děsí i těší
Oběti svého milosrdenství
V noci, která ve městě nastává kdykoli
A odchází s květy heřmánku

sobota 4. července 2009

Klidná sobota

Ráno bez sirény. Dopolední pomalý hon za potravou. Pomalu se mi vrací touha po vědění a asi po měsíci jsem zase schopen přečíst celý odstavec v kuse. No ale naštěstí stále existují i příjemnější stránky světa přetrvávající z let dávno minulých. Omamná vůně lip šířící se městem před bouřkou namísto potu všedních dní, přecházející v kořeněné bezdeší. A první těžké kapky, které jsou nejvíc cítit. Klidně si můžu i myslet, že po moři. Už jsem ho dlouho necítil. Vládce Normanů Rollo oslavil svůj křest popravou několika desítek (nebo stovek?) vězňů.

sobota 2. května 2009

Expedice LIPARIS LOESELII

Liparis loeselii (hlízovec Loeselův) je maličká orchidej. V České republice se na mnoha místech nevyskytuje, většina lokalit jeho výskytu je na Českolipsku. Místo na severní tyčnu vyrážím tedy do slatin mezi Jestřebím a Zahrádkami. Na začátku každé pořádné expedice musí být fotografie Klíče.


Díky déletrvajícímu suchu se ve slatinách dalo poměrně pohodlně pohybovat, i když přece jen spíš po okraji, po pěšinách vydupaných zvěří ve vysokém rákosí.

Jen místy rákosí přechází v mokřadní olšiny, jejichž keřovité dřeviny marnotratně rozhazují do jara chlupaté chmýří poletující ve vzduchu jako popletené sněhové vločky škádlené slunečními paprsky proplétajícími se mezi suchem roztřesenými kmeny. Na světlince uvnitř olšiny si zase připadám jako malý kluk objevující divočinu na zahradě svého domu.

V té divočině jsem sice našel tři lebky vysoké zvěře a jednu lebku kravskou, nicméně orchidej ani jednu. Jak už tomu bývá, příčinou byla špatná příprava - hlízovec Loeselův kvete až za měsíc.

pátek 1. května 2009

Dobré úmysly

V Kamenickém Šenově žijí dobří lidé. Snad jsou trochu patrioti. Snad jsou trochu zbožní. Snad obojí. A snad ne trochu, ale hodně. A když byl Kamenický Šenov ještě Steinschonau, měli v něm tehdejší zbožní a snad i dobří lidé malou křížovou cestu. Dnešní dobří lidé se ji rozhodli obnovit. Dobré úmysly asi nejsou všechno. Kříži se nedá vytknout nic, ale barevný dvourozměrný Kristus nějak degraduje celou víru na uctívání plechového boha. Ještě horší je to snad s výzdobou skalní kaple sv. Trojice. Místní umělkyně ji vybavila obrazem, který má evokovat představu oné Trinity. Bohužel to spíše vypadá jako mladý hipík, za nímž je stárnoucí beatnik, a za ním podivně zmršená vlajka Kalifornie. Ať se před tou vlajkou děje cokoli, připadá mi, že do skalní kaple to nepatří. A také mi připadá, že výrok Martina Luthera o dlaždičích je pravdivý.


sobota 21. března 2009

První jarní den

První jarní den
Smilnil s bujarou řekou
A její břehy otěhotněly rybáři
Přinášejícími smrt

středa 11. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den čtvrtý

Vstávám ráno před šestou. Musím se zabalit a odhlásit se z hotelu. Na letiště sice jedu až v půl páté odpoledne, ale odhlášený musím být do poledne. Kufr nechávám u liftboye. Na oblek jsem se dnes vykašlal, takže jsem všem podezřelý. Dva senioři brumlají pod vousy něco o játrech. Postery. Opět ta geologická erotika. Čas, který neví, co se svou svobodou. Obloha plná oceli. Ocelové slzy roztékající se po chodnících.


Izák na kari. Narozdíl od Hospodina si to nerozmyslím. Pěkná mladá Indka mě zatahuje do diskuse o svém posteru. Potí se mi obočí a blábolím něco o tom, že jsme každý v jiném levelu. Uvědomuji si, že vypadám nejen jako blbec, ale dokonce jako blbec bez kravaty, a snažím se o nějaký inteligentní dotaz. Ale nenapadá mě nic jiného, než že je podobná té slečně v indické restauraci. A ještě leccos horšího, takže radši mlčím. Naštěstí přichází někdo další a já tak mohu zase uniknout do časoprázdna. Do prostoru ztrácejícího se v mlze stoupající z chodníků zmoklých jako srst toulavého psa.



Teď je to můj vlastní rozměr, ve kterém kráčím s kafem s brčkem v ruce a míjím žebráky. Nemám z toho skvělý pocit, ale kdyby to bylo obráceně, měl bych asi horší. Celou dobu mě zaráží, jak tu na Ameriku nezvykle málo lidí čeká na přechodu na zelenou (totiž bílou). Skoro mám pocit, že tu všichni schválně čekají, až naskočí červená, než začnou přecházet. Námi Východoevropany ze západu Čech to být nemůže, my poslušně čekáme jako ovce. Snad to bude tím, že kousek odtud je Berklee College of Music.


Na přehlídkových molech bostonských chodníků vládnou dámy v gumových holínkách. Že by Amerika objevila Československo?
Jo, čaj jsem si nedal.

úterý 10. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den třetí

Po sedmi hodinách spánku je první věc, kterou vidím, modrá obloha. Díky, ó Bože. Kašlu na ranní Proffered Papers i postery. Jdu dolů do hotelové JO Brasserie a konečně si dávám tu Traditional American Breakfast.

Ani mě to nezničilo tak moc jak jsem čekal. A pak s foťákem přes Public Garden k Atlantiku. Viktoriánská červená cihla se prolíná s novosvětským Concrete and Steel. Nemohu si pomoci, ale zdařile. Má-li to už existovat, pak takto.


Labutí jezero je na zimu vypuštěné. Čajkovskij nejspíše rozpuštěný. A labutě němé.


Prolínají se tu nejen stavební styly a barvy pleti, ale i živí s mrtvými.


Jako na počátku. Na počátku, který přišel z moře. Nebo aspoň tam, kde víceméně začala americká revoluce. Teď už ale není po Bostonském čajovém dýchánku ani památky. Jen Dětské muzeum na jednom břehu a luxusní hotel na druhém. Prý se revoluce rekonstruuje.


I čínská čtvrť je spíš novoanglicky červená než žlutá.


Přesto najednou pociťuji určitou iracionální úzkost, když si uvědomím, že jsem obklopen samými Asiaty. Nadávám si do pitomců, ale přesto mě uklidňuje pohled na projíždějící policisty.


K obědu mi po té americké snídani stačí špenátový salát. Zbytek dne patří vytváření vlhkých vzpomínek, chuchvalcům páry odplivávaným přetíženými hotely, pěti pěkným případům na Surgical Pathology Specialty Conference a opět Legal Sea Foods - Red Onion Jam Swordfish. Nejen s tím džemem, ale také se špenátovým salátem s rajskými jablíčky, jakož i temně rudým vínem ukradeným bohům.

pondělí 9. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den druhý

Krásně spím sedm hodin v kuse. Za oknem padají SUV trakaře. Cítím, že jediný fotogenický den skončil včera, a dnes mě štve, že jsem si jej nechal ujít. Jdu se tedy aspoň nasnídat do Au bon pain, říkejme tomu kavárna U příjemné bolesti. Kupuji si Dánský lemon cake, zase ten samý bagel, cream cheese a sojové mléko, a snažím se tím nějak utišit svou fotografickou bolest. U jednoho z vedlejších stolků sedí ten arogantní zmrd Appelman. A tak se odreagovávám tím, že mu v duchu říkám, co je zač, a na to koleno, co má na hlavě, mu mažu burákové máslo. Je čas na přednášky. A pak na postery. U asi padesátého mám pocit, že mám stressové fraktury všech kostí chodidla, a zase usínám vestoje. A tak, opřen o zeď, piju zázvorovou limonádu. V arkádovém bludišti hotelového komplexu nacházím halu s fast foody. Vybírám si indický a poroučím si Tandoori Platter, Rice pudding a Mango Lassi. Za těch patnáct dolarů se pak ani nemohu zvednout ze židle. Potkáváme čokoládového Abiho z Vermontu, co mluví česky. Dvě přednášky a zase postery. Odpočinout si chodím k proskleným stěnám, skrz něž shlížím na novoanglicky červené domky prosvítající provazy deště.


Na hodinu se natahuji na pokoji, pak opět hrdinně vyrážím na Bone and Soft Tissue Specialty Conference. Opět se mi v nestřežených chvílích do výkladu mísí nahá ženská stehna, ale statečně vytrvávám až do konce. A pak je konečně konec - losos s čedarovou polentou a Cotes du Rhone v Legal Sea Foods.

neděle 8. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den první

Vstávám nějak brzy. Jednak jsem jet-lagged, jednak musím vyčurat sklenici Stelly, kterou jsem si večer podlil plátek uzeného lososa. Trochu ještě usínám a budím se zcela dezorientovaný v čase, protože přes noc zde ještě ke všemu začal letní čas. Opět objevuji tajemství hotelové sprchy. Snídám dva medové bagely s pecanovým cream cheese a takovou tou čokoládovou náhražkou mléka.
Arthur Purdy Stout Surgical Pathology Society Companion Meeting. Předskokana dělá Massive Attack. A pak už může začít ta pravá multimedial hardcore show.


Zejména Myers a small and large. Chvílemi upadám do erotického polospánku. Snažím se osvěžit Horskou rosou v plechovce. Sweet and sour chicken v Číně hned vedle. Je to fajn. A jsem ještě otupělejší. Je zhruba poledne a nebe je modré. Narychlo dělám pár dokumentačních snímků z okolí Hynes Convention Center. Podivně rozhozené a tvarované betonové představy moderní architektury, četnými falickými tvary svědčící o lecčems.


Zase přednášky. Trávicí trakt - standard, snad jsem se měl jít radši projít po historii. Čekám, sedím v jedné z hal hotelového komplexu a koukám na vystavené fotografie kamenů. Jsou černobílé a kameny jsou na nich uspořádány tak, že tvoří klín. Některé mužský, některé ženský. Na některých fotkách spolu kameny šukají. Okolo mě chodí barevný holky.
Při jaterní Specialty Conference už jen spím s otevřenýma očima. Chcanky lehkýho Millera v Pour House. Teď je prostor přede mnou podivuhodně plochý.

sobota 7. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den nultý

Neobvykle příjemný úsměv mě pouští vstříc další cestě přes Atlantik. Jedna lahvička sametového červeného vína. Mírně rozhoupán zdravím britskou letušku česky. London. Kalifornský Cabernet Sauvignon. A Frappuccino ve Starbucks. Jen tak, u okna. Přede mnou jezdí a létají sebevědomé sešroubované kusy kovu, kterému svěřujeme životy, za mnou se odehrává Brownův pohyb lidských těl, v němž z neznámého důvodu dominují indické Indky s barevnými sárí a šedivými manžely, obé páchnoucí naftalínem. Atlantik. Další lahvička z Kalifornie. Anglicky ošklivá letuška nezklame a nabízí "Pasta or Chicken?". Zapomenou mi k večeři dát další kalifornský Cabernet Sauvignon a tak mne pohlcuje chandra z nespravedlnosti světa. Snažím se usnout a nejde to. Za strašných zvuků přistáváme a znuděným obézním Afroameričanem jsem shledán převážně neškodným a vstupuji do Nové Anglie, kde se z lásky ke staré vlasti pokoušeli přeměnit moře v čaj. Mým prvním zásahem do Řádu Nového světa je shození sedmi polštářů na zem.


čtvrtek 5. března 2009

Kontinuální lokální triangulace

Miluji konstantní vzdálenost mezi dvěma trojúhelníky
Které nejsou součástí povinné výbavy
Jeden má základnu zaměnitelnou
A zbylé dvě strany jsou tvořeny
Tvým stehnem a lýtkem
Svírajícími úhel možná ne pravý
Ale božský
Druhý
Do něhož je vepsána kružnice Tvého ňadra
V polovědomí skládám
Z Tvé tváře a paže
Ohnuté v lokti
Ke kotvícímu bodu
Který to vše drží pohromadě
Mýmu ptáku
Když mi ho kouříš

Přechodníky

Zapomenuté přechodníky
Přebíhají k nepříteli
A stávají se argotem
Individuí uvězněných
Na kře plující krajem pomerančů
Pomeranče pomalu hnijí
A mají radost z proměny
Vzdalujících se individuí
Na malé šedivé tečky
V hluku svého času
A skrz šedý zákal své kůry
Kterou nikdo neoloupal
Neslyší trhání země
A ticho okolo svého zapomnění

neděle 1. března 2009

Jednobarevná realita bez dvojsmyslů

Běžím hlubokým sněhem
Vlhkým a hutným jako tělo
Nořím se do něj hluboko jako do ženy
A když do něj padám
Svírá mě jako její stehna

sobota 17. ledna 2009

Poslední dny

Chození po vodě. Hladina se nehýbe. Na řece leží kameny, místo kanárků. Pohyb je jen pod hladinou. Kam až by se dalo dojít, nebýt jezů a splavů? Raději půjdu na druhou stranu.

Volá mi ajatoláh. Chce zkusit udělat jiné fotky do mého článku. Pěkně mě sere.

Jdu se projít. Zaujme mě výrazný ptačí hlas, který znám, ale nevím, komu patří. Nemůžu na něj přestat myslet. Taju a všechno ze mě padá, jsem nulový. Nakonec brouzdám sněhem na novoborském Lesním hřbitově. Je to unikátní hřbitov. Jeho přírodní komponenta je dokonalá. Ta lidská ne. Přemýšlím proto o povaze zaměstnání správce hřbitova. Je to jedno z nejušlechtilejších povolání. Nebo by aspoň mělo být. Správce hřbitova je Vykupitel, který jako jediný nám může dát ono Nebe na zemi. Pozemský ráj, ve kterém jsou naše fotografie a plamen svíčky stejně čisté jako naše minulost při našem zrození. Ale takhle by to vypadat nemělo. Takhle to vypadá, jako že nás na hřbitově čeká to samé co za jeho zdmi.

úterý 13. ledna 2009

O mrazu

Ráno jsem šel do města. Mám totiž pružnou pracovní dobu a spíš se do toho města dostanu dopoledne než odpoledne. Byla to jen krátká pochůzka. Vyzvednout oscanované fotky mého dědy, který umřel tak dávno, že jsem ho nikdy neviděl, a zaplatit roční předplatné používání páchnoucích prostředků městské hromadné dopravy. Protože žiju v malém městě, znamenalo to strávit venku vždy jen asi pět minut mezi tramvají a jednotlivými zastávkami. Přesto nepamatuji, kdy mi naposledy byla taková zima. A to jsem byl teple oblečen, dokonce jsem měl výjimečně i čepici a rukavice. Ani to však nezabránilo mému nutkání identifikovat se s křehkými stromy blyštícími se námrazou. Nudle jsem si musel utírat do rukavice. A pak jsem došel k řece. Částečně byla zamrzlá, v okolí jezu ale voda nejen že tekla, ale dokonce z ní stoupala pára. Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlel, proč se z té vody páří zrovna pod tím jezem. Ale pak jsem se na to vykašlal.

pátek 2. ledna 2009

Můj velký pták, pěkný kozy a Rožmberkové

28. prosince jsem se ještě jednou vypravil navštívit kormorány, protože se Vánoce umoudřily a poslaly mraky rozčilovat jiné pány koukající na svět přes divnou krabičku. Mohl jsem tedy použít ISO 100, a tak už ten můj oblíbený velký pták nad Berounkou nepůsobí tak impresionistickým dojmem.

A na Nový rok jsem udělal mnoho kroků na hrad Helfenburk, který v roce 1355 nechali postavit Rožmberkové. Hrad je zřícený a částečně rozebraný sedláky,

což mu samozřejmě ovšem jen dodává na poetičnosti. Neb kdo je zvědavý na hrady s vitrínami a loveckými trofejemi, v nichž nelze procházet zdí?

A navzdory své zřícenosti není tento hrad opuštěný. Nejsem tu sám. Je tu ještě zima a kozy. Je jich hodně. Každému člověku s přiměřeným psychomotorickým vývojem dojde, co se stane, když jim nabídne jídlo.