sobota 17. ledna 2009

Poslední dny

Chození po vodě. Hladina se nehýbe. Na řece leží kameny, místo kanárků. Pohyb je jen pod hladinou. Kam až by se dalo dojít, nebýt jezů a splavů? Raději půjdu na druhou stranu.

Volá mi ajatoláh. Chce zkusit udělat jiné fotky do mého článku. Pěkně mě sere.

Jdu se projít. Zaujme mě výrazný ptačí hlas, který znám, ale nevím, komu patří. Nemůžu na něj přestat myslet. Taju a všechno ze mě padá, jsem nulový. Nakonec brouzdám sněhem na novoborském Lesním hřbitově. Je to unikátní hřbitov. Jeho přírodní komponenta je dokonalá. Ta lidská ne. Přitom správce hřbitova je jedno z nejušlechtilejších povolání. Nebo by aspoň mělo být. Správce hřbitova je Vykupitel, který jako jediný nám může dát ono Nebe na zemi. Pozemský ráj, ve kterém jsou naše fotografie a plamen svíčky stejně čisté jako naše minulost při našem zrození. Ale takhle by to vypadat nemělo. Takhle to vypadá, jako že nás na hřbitově čeká to samé co za jeho zdmi.

úterý 13. ledna 2009

O mrazu

Ráno jsem šel do města. Mám totiž pružnou pracovní dobu a spíš se do toho města dostanu dopoledne než odpoledne. Byla to jen krátká pochůzka. Vyzvednout oscanované fotky mého dědy, který umřel tak dávno, že jsem ho nikdy neviděl, a zaplatit roční předplatné používání páchnoucích prostředků městské hromadné dopravy. Protože žiju v malém městě, znamenalo to strávit venku vždy jen asi pět minut mezi tramvají a jednotlivými zastávkami. Přesto nepamatuji, kdy mi naposledy byla taková zima. A to jsem byl teple oblečen, dokonce jsem měl výjimečně i čepici a rukavice. Ani to však nezabránilo mému nutkání identifikovat se s křehkými stromy blyštícími se námrazou. Nudle jsem si musel utírat do rukavice. A pak jsem došel k řece. Částečně byla zamrzlá, v okolí jezu ale voda nejen že tekla, ale dokonce z ní stoupala pára. Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlel, proč se z té vody páří zrovna pod tím jezem. Ale pak jsem se na to vykašlal.

pátek 2. ledna 2009

Kormoráni, pěkný kozy a Rožmberkové

28. prosince jsem se vypravil navštívit své velké oblíbené kormorány, protože se Vánoce umoudřily a poslaly mraky rozčilovat jiné pány koukající na svět přes divnou krabičku.

A na Nový rok jsem udělal mnoho kroků na hrad Helfenburk, který v roce 1355 nechali postavit Rožmberkové. Hrad je zřícený a částečně rozebraný sedláky,

což mu samozřejmě ovšem jen dodává na poetičnosti. Neb kdo je zvědavý na hrady s vitrínami a loveckými trofejemi, v nichž nelze procházet zdí?

A navzdory své zřícenosti není tento hrad opuštěný. Nejsem tu sám. Je tu ještě zima a kozy. Je jich hodně. Každému člověku s přiměřeným psychomotorickým vývojem dojde, co se stane, když jim nabídne jídlo.