Volá mi ajatoláh. Chce zkusit udělat jiné fotky do mého článku. Pěkně mě sere.
Jdu se projít. Zaujme mě výrazný ptačí hlas, který znám, ale nevím, komu patří. Nemůžu na něj přestat myslet. Taju a všechno ze mě padá, jsem nulový. Nakonec brouzdám sněhem na novoborském Lesním hřbitově. Je to unikátní hřbitov. Jeho přírodní komponenta je dokonalá. Ta lidská ne. Přitom správce hřbitova je jedno z nejušlechtilejších povolání. Nebo by aspoň mělo být. Správce hřbitova je Vykupitel, který jako jediný nám může dát ono Nebe na zemi. Pozemský ráj, ve kterém jsou naše fotografie a plamen svíčky stejně čisté jako naše minulost při našem zrození. Ale takhle by to vypadat nemělo. Takhle to vypadá, jako že nás na hřbitově čeká to samé co za jeho zdmi.
