sobota 21. března 2009

První jarní den

První jarní den
Smilnil s bujarou řekou
A její břehy otěhotněly rybáři
Přinášejícími smrt

středa 11. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den čtvrtý

Vstávám ráno před šestou. Musím se zabalit a odhlásit se z hotelu. Na letiště sice jedu až v půl páté odpoledne, ale odhlášený musím být do poledne. Kufr nechávám u liftboye. Na oblek jsem se dnes vykašlal, takže jsem všem podezřelý. Dva senioři brumlají pod vousy něco o játrech. Postery. Opět ta geologická erotika. Čas, který neví, co se svou svobodou. Obloha plná oceli. Ocelové slzy roztékající se po chodnících.


Izák na kari. Narozdíl od Hospodina si to nerozmyslím. Pěkná mladá Indka mě zatahuje do diskuse o svém posteru. Potí se mi obočí a blábolím něco o tom, že jsme každý v jiném levelu. Uvědomuji si, že vypadám nejen jako blbec, ale dokonce jako blbec bez kravaty, a snažím se o nějaký inteligentní dotaz. Ale nenapadá mě nic jiného, než že je podobná té slečně v indické restauraci. A ještě leccos horšího, takže radši mlčím. Naštěstí přichází někdo další a já tak mohu zase uniknout do časoprázdna. Do prostoru ztrácejícího se v mlze stoupající z chodníků zmoklých jako srst toulavého psa.



Teď je to můj vlastní rozměr, ve kterém kráčím s kafem s brčkem v ruce a míjím žebráky. Nemám z toho skvělý pocit, ale kdyby to bylo obráceně, měl bych asi horší. Celou dobu mě zaráží, jak tu na Ameriku nezvykle málo lidí čeká na přechodu na zelenou (totiž bílou). Skoro mám pocit, že tu všichni schválně čekají, až naskočí červená, než začnou přecházet. Námi Východoevropany ze západu Čech to být nemůže, my poslušně čekáme jako ovce. Snad to bude tím, že kousek odtud je Berklee College of Music.


Na přehlídkových molech bostonských chodníků vládnou dámy v gumových holínkách. Že by Amerika objevila Československo?
Jo, čaj jsem si nedal.

úterý 10. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den třetí

Po sedmi hodinách spánku je první věc, kterou vidím, modrá obloha. Díky, ó Bože. Kašlu na ranní Proffered Papers i postery. Jdu dolů do hotelové JO Brasserie a konečně si dávám tu Traditional American Breakfast.

Ani mě to nezničilo tak moc jak jsem čekal. A pak s foťákem přes Public Garden k Atlantiku. Viktoriánská červená cihla se prolíná s novosvětským Concrete and Steel. Nemohu si pomoci, ale zdařile. Má-li to už existovat, pak takto.


Labutí jezero je na zimu vypuštěné. Čajkovskij nejspíše rozpuštěný. A labutě němé.


Prolínají se tu nejen stavební styly a barvy pleti, ale i živí s mrtvými.


Jako na počátku. Na počátku, který přišel z moře. Nebo aspoň tam, kde víceméně začala americká revoluce. Teď už ale není po Bostonském čajovém dýchánku ani památky. Jen Dětské muzeum na jednom břehu a luxusní hotel na druhém. Prý se revoluce rekonstruuje.


I čínská čtvrť je spíš novoanglicky červená než žlutá.


Přesto najednou pociťuji určitou iracionální úzkost, když si uvědomím, že jsem obklopen samými Asiaty. Nadávám si do pitomců, ale přesto mě uklidňuje pohled na projíždějící policisty.


K obědu mi po té americké snídani stačí špenátový salát. Zbytek dne patří vytváření vlhkých vzpomínek, chuchvalcům páry odplivávaným přetíženými hotely, pěti pěkným případům na Surgical Pathology Specialty Conference a opět Legal Sea Foods - Red Onion Jam Swordfish. Nejen s tím džemem, ale také se špenátovým salátem s rajskými jablíčky, jakož i temně rudým vínem ukradeným bohům.

pondělí 9. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den druhý

Krásně spím sedm hodin v kuse. Za oknem padají SUV trakaře. Cítím, že jediný fotogenický den skončil včera, a dnes mě štve, že jsem si jej nechal ujít. Jdu se tedy aspoň nasnídat do Au bon pain, říkejme tomu kavárna U příjemné bolesti. Kupuji si Dánský lemon cake, zase ten samý bagel, cream cheese a sojové mléko, a snažím se tím nějak utišit svou fotografickou bolest. U jednoho z vedlejších stolků sedí ten arogantní zmrd Appelman. A tak se odreagovávám tím, že mu v duchu říkám, co je zač, a na to koleno, co má na hlavě, mu mažu burákové máslo. Je čas na přednášky. A pak na postery. U asi padesátého mám pocit, že mám stressové fraktury všech kostí chodidla, a zase usínám vestoje. A tak, opřen o zeď, piju zázvorovou limonádu. V arkádovém bludišti hotelového komplexu nacházím halu s fast foody. Vybírám si indický a poroučím si Tandoori Platter, Rice pudding a Mango Lassi. Za těch patnáct dolarů se pak ani nemohu zvednout ze židle. Potkáváme čokoládového Abiho z Vermontu, co mluví česky. Dvě přednášky a zase postery. Odpočinout si chodím k proskleným stěnám, skrz něž shlížím na novoanglicky červené domky prosvítající provazy deště.


Na hodinu se natahuji na pokoji, pak opět hrdinně vyrážím na Bone and Soft Tissue Specialty Conference. Opět se mi v nestřežených chvílích do výkladu mísí nahá ženská stehna, ale statečně vytrvávám až do konce. A pak je konečně konec - losos s čedarovou polentou a Cotes du Rhone v Legal Sea Foods.

neděle 8. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den první

Vstávám nějak brzy. Jednak jsem jet-lagged, jednak musím vyčurat sklenici Stelly, kterou jsem si večer podlil plátek uzeného lososa. Trochu ještě usínám a budím se zcela dezorientovaný v čase, protože přes noc zde ještě ke všemu začal letní čas. Opět objevuji tajemství hotelové sprchy. Snídám dva medové bagely s pecanovým cream cheese a takovou tou čokoládovou náhražkou mléka.
Arthur Purdy Stout Surgical Pathology Society Companion Meeting. Předskokana dělá Massive Attack. A pak už může začít ta pravá multimedial hardcore show.


Zejména Myers a small and large. Chvílemi upadám do erotického polospánku. Snažím se osvěžit Horskou rosou v plechovce. Sweet and sour chicken v Číně hned vedle. Je to fajn. A jsem ještě otupělejší. Je zhruba poledne a nebe je modré. Narychlo dělám pár dokumentačních snímků z okolí Hynes Convention Center. Podivně rozhozené a tvarované betonové představy moderní architektury, četnými falickými tvary svědčící o lecčems.


Zase přednášky. Trávicí trakt - standard, snad jsem se měl jít radši projít po historii. Čekám, sedím v jedné z hal hotelového komplexu a koukám na vystavené fotografie kamenů. Jsou černobílé a kameny jsou na nich uspořádány tak, že tvoří klín. Některé mužský, některé ženský. Na některých fotkách spolu kameny šukají. Okolo mě chodí barevný holky.
Při jaterní Specialty Conference už jen spím s otevřenýma očima. Chcanky lehkýho Millera v Pour House. Teď je prostor přede mnou podivuhodně plochý.

sobota 7. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den nultý

Neobvykle příjemný úsměv mě pouští vstříc další cestě přes Atlantik. Jedna lahvička sametového červeného vína. Mírně rozhoupán zdravím britskou letušku česky. London. Kalifornský Cabernet Sauvignon. A Frappuccino ve Starbucks. Jen tak, u okna. Přede mnou jezdí a létají sebevědomé sešroubované kusy kovu, kterému svěřujeme životy, za mnou se odehrává Brownův pohyb lidských těl, v němž z neznámého důvodu dominují indické Indky s barevnými sárí a šedivými manžely, obé páchnoucí naftalínem. Atlantik. Další lahvička z Kalifornie. Anglicky ošklivá letuška nezklame a nabízí "Pasta or Chicken?". Zapomenou mi k večeři dát další kalifornský Cabernet Sauvignon a tak mne pohlcuje chandra z nespravedlnosti světa. Snažím se usnout a nejde to. Za strašných zvuků přistáváme a znuděným obézním Afroameričanem jsem shledán převážně neškodným a vstupuji do Nové Anglie, kde se z lásky ke staré vlasti pokoušeli přeměnit moře v čaj. Mým prvním zásahem do Řádu Nového světa je shození sedmi polštářů na zem.


čtvrtek 5. března 2009

Kontinuální lokální triangulace

Miluji konstantní vzdálenost mezi dvěma trojúhelníky
Které nejsou součástí povinné výbavy
Jeden má základnu zaměnitelnou
A zbylé dvě strany jsou tvořeny
Tvým stehnem a lýtkem
Svírajícími úhel možná ne pravý
Ale božský
Druhý
Do něhož je vepsána kružnice Tvého ňadra
V polovědomí skládám
Z Tvé tváře a paže
Ohnuté v lokti
Ke kotvícímu bodu
Který to vše drží pohromadě
Mýmu ptáku
Když mi ho kouříš

Přechodníky

Zapomenuté přechodníky
Přebíhají k nepříteli
A stávají se argotem
Individuí uvězněných
Na kře plující krajem pomerančů
Pomeranče pomalu hnijí
A mají radost z proměny
Vzdalujících se individuí
Na malé šedivé tečky
V hluku svého času
A skrz šedý zákal své kůry
Kterou nikdo neoloupal
Neslyší trhání země
A ticho okolo svého zapomnění

neděle 1. března 2009

Jednobarevná realita bez dvojsmyslů

Běžím hlubokým sněhem
Vlhkým a hutným jako tělo
Nořím se do něj hluboko jako do ženy
A když do něj padám
Svírá mě jako její stehna