úterý 10. března 2009

Bostonský čajový dýchánek - den třetí

Po sedmi hodinách spánku je první věc, kterou vidím, modrá obloha. Díky, ó Bože. Kašlu na ranní Proffered Papers i postery. Jdu dolů do hotelové JO Brasserie a konečně si dávám tu Traditional American Breakfast.

Ani mě to nezničilo tak moc jak jsem čekal. A pak s foťákem přes Public Garden k Atlantiku. Viktoriánská červená cihla se prolíná s novosvětským Concrete and Steel. Nemohu si pomoci, ale zdařile. Má-li to už existovat, pak takto.


Labutí jezero je na zimu vypuštěné. Čajkovskij nejspíše rozpuštěný. A labutě němé.


Prolínají se tu nejen stavební styly a barvy pleti, ale i živí s mrtvými.


Jako na počátku. Na počátku, který přišel z moře. Nebo aspoň tam, kde víceméně začala americká revoluce. Teď už ale není po Bostonském čajovém dýchánku ani památky. Jen Dětské muzeum na jednom břehu a luxusní hotel na druhém. Prý se revoluce rekonstruuje.


I čínská čtvrť je spíš novoanglicky červená než žlutá.


Přesto najednou pociťuji určitou iracionální úzkost, když si uvědomím, že jsem obklopen samými Asiaty. Nadávám si do pitomců, ale přesto mě uklidňuje pohled na projíždějící policisty.


K obědu mi po té americké snídani stačí špenátový salát. Zbytek dne patří vytváření vlhkých vzpomínek, chuchvalcům páry odplivávaným přetíženými hotely, pěti pěkným případům na Surgical Pathology Specialty Conference a opět Legal Sea Foods - Red Onion Jam Swordfish. Nejen s tím džemem, ale také se špenátovým salátem s rajskými jablíčky, jakož i temně rudým vínem ukradeným bohům.