neděle 31. ledna 2010

Po probuzení

Chodil okolo a rozdával věci, které byly stvořeny, i jiné. Bral do rukou všechna jména, která si už nepamatoval. Jen kapsy do ruky vzít nedokázal.
S míčkem v ruce se vznáší nad postřelenou laní v kavárně. Ulehá na stůl a snaží se opít hodinkami. Minuty jeho hrdlem protékají napřeskáčku. Platí svým smíchem. A ušima. Židle přicházejí a odcházejí. Nikomu není dáno.
O vzduchu se nedá říct nic špatného. Býval to dobrý přítel. A jeho vůně záležela jen na ostatních. Ale nikdo mu to neuvěřil. Mřížím také nikdo neuvěří. Ani když po nich teče rosa. Ta rosa, která pálí a neví, odkud přišla.

čtvrtek 28. ledna 2010

Horečka

Ve viscerosomatické dualitě plíce pálí a kůže mrzne. Běžím za rychlou sinusoidou. Jsem ze skla. Jsem z peří. Jsem ze včerejška. Hledám se v celém bytě. Záludný čajník zakřivuje prostor a odmítá převzít odpovědnost za nestabilitu času. Kuchyně je jindy. Ložnice zase moc. A geometrie nadšeně krouží okolo purpurových polibků aspirinu. S ročním zpožděním si mě nachází "приложение" a já jsem jediný Latin. Útoky proužků odrážím pochopením. Rozplývání přichází s kvantovou neurčitostí a přináší bolestivou ostrost.

pondělí 25. ledna 2010

Černá růže

Z těla tulipánu a mysli zoufalství
Zalévaná příchody a odchody
Rostoucí z kamene spadlého z neznáma
Pro Tvé trny ovinuté okolo mého těla
Pij mou krev!
Vrhám se proti ostnům Tvé vůle
Abych Ti ji mohl dát
Krev, která Tě ochrání
Krev, která Tě naplní
Krev, která Tě neopustí

neděle 17. ledna 2010

neděle 10. ledna 2010

Neděle

Den, jaký má být. Až taoisticky odpoutaný a prosycující. Svět za oknem je zrnitý jako starý film. Vzduch voní bíle, když otvírám okno na dusícího se lososa. A má záda pronikají do koberce, když potom ležím na zemi a postprandiální syndrom mi zavírá oči. NME radio muchlá čas do chuchvalců vznášejících se jak bábrlata na drakově ocasu zatímco píšu o IFP, ať už je to cokoli. Až když hustá lepivá tuš zalije ocel klenoucí se nad Škodovými závody, velmi velmi jemně si nechám rozpouštět na jazyku vzrušení z hovězího steaku, který jsem předtím oblékl do tymiánového kabátku a jemně osprchoval ve švestkové marinádě. Nepodmíněný souhlas celé mé existence je tak upřímně absolutní, že mám podezření, že jde o epileptickou auru. V extázi vybíhám pozorovat kopulace černého tajemství a bílého poznání.

Městský dekor

Nevím, co to má znamenat. Nejspíš to nevědí ani žáci školy, před níž to stojí. Pochybuji, že to ví zadavatel, a nedivil bych se, kdyby to nebylo jasné ani samotnému umělci. Ale nějak mi to evokuje dobu zmateného vzdoru, která přihlížela tomu, jak Wiching sejmul Metoděje.

sobota 9. ledna 2010

Konečně čistej

Sem čistej
Jen díky sobě
Vstal sem ze země
V plicích mám plno vzduchu
Krve na rozdávání
Sem všude a rychlejší než světlo
Hledám zeď pro svou hlavu
A na váš svět mrdám
I na jeho potopu

pondělí 4. ledna 2010

Žebříčky

Jak se tak snažím doběhnout 21. století, dostal jsem se k Top 50 za rok 2009 časopisů Q Magazine a New Musical Express. Nejlepším albem roku 2009 podle Q je West Ryder Pauper Asylum od Kasabian, podle NME je to Primary Colours od The Horrors.

Ne že by na tom záleželo, ale nějak mi je bližší hodnocení Q. Ne snad, že bych si myslel, že je deska Kasabian:



lepší než noví Horrors, ale vadí mi pokrytecké chování NME. Jako kdyby se teď snažili odčinit, že tak trochu přehlédli první desku. Protože pokud nějaká deska od The Horrors zaslouží toto (i když dost pomyslné) prvenství, je to určitě Strange House, ne Primary Colours.

Zatímco Strange House nabízí opravdu "strange" hudbu, často překvapující a (i když se někomu nemusí líbit) jistě zajímavou a jasně identifikovatelnou (raději vypněte obraz),




Primary Colours
je alespoň pro mě daleko hůře čitelné album, které zní jako dnes leccos. Také se nemůžu zbavit pocitu, že to zní jako nějaký "Tribute to Joy Division". A já prostě nevím, proč mám poslouchat JD v jiném podání. Od toho máme New Order, ne? Navíc, zatímco já preferuji od JD spíše Warsaw nebo Failure před Love Will Tear Us Apart, The Horrors to mají asi obráceně (nebo si řekli, že takhle se to lépe prodá):




Asi s tím také souvisí i to, že mě Furseův synťák na Primary Colours sere, zatímco Webbovy klávesy ve Strange House mi připadaly jako jeden z nejzajímavějších momentů desky.

pátek 1. ledna 2010

Díky za každý nový večer

Vzpomínám na vše, co bylo a už není.
Ale stále mi není jasné, jestli se dokážu někdy změnit jako tohle: