Potěšené dlaně žebrajících bezdomovců ještě hřeje vzpomínka na tygří chlupy. V prasklinách kůže se jim tygří chlupy mění v mince. Řecké. Otáčejí se a do větru jazyky vyrývají nadávky tygrovi. Větru je z tolika kund stydno. Raději tedy skryje své tělo s vyřezanými urážkami za roh domu a vystrčí jen čelo a oči. Cikánka právě tygra zastavila a zve ho na kávu. Větru je do pláče. Nechce rušit, ale nechce už ani déle snášet své zohyzděné tělo.
