středa 21. dubna 2010

Ze dne na den

jsem zase o rok starší. Ale co, bylo to snad dřív lepší? Ne!
Tedy, "I would never wanna be young again":

sobota 17. dubna 2010

R. - 4.díl

Slunce zatím zapadlo a s šerem přišel chlad. Chlad, který mu připomněl, jak v dětství ještě vnímal elektrické dráty obsazené vlaštovkami srocujícími se před odletem na jih. A tak, aniž věděl, jestli za vlaštovkami nebo za teplem, vydal se směrem k jihu. Překročil mrtvolu žebravého mnicha kousek za nárožím. Mnich se nerozkládal ani nezapáchal, přestože tu ležel už od doby, kdy svět objevil možnosti vlády Rozumu. Vlastně to ani nebyla mrtvola, protože žebravý mnich nezemřel, jen přestal existovat. A lidem už přestal vadit. Ulice tak už dávno nebyla jen jeho. Ale snad právě díky jeho neuchopitelné přítomnosti odbočil R. do blízkého chrámu zasvěceného onomu andělovi. Napadlo ho, že snad tam by se mohl dovědět víc o andělovi, možná by i mohl dostat odpovědi na své otázky.
Bíle žhnoucí vchod vytesaný do růžového kamene v něm vzbudil důvěru a on vstoupil dovnitř. Hned za dveřmi ale světlo zmizelo a R. se octl v tmavé křivolaké chodbě, jejíž podlaha se mu vlnila pod nohama a zdi samy nevěděly, kterým směrem se vydat. Na chvíli se zastavil a marně čekal, až si jeho oči uvyknou šeru a kouři. Pak se vydal za hlasy ozývajícími se z hloubi těch míst, kde tušil přítomnost svatyně chrámu a snad i přítomnost andělova těla. Držel se při zdi, protože pro kouř nebylo dobře vidět. Po několika krocích narazil do jakéhosi dívčího těla a to začalo padat. Instinktivně chytil dívku za ruku, ale hned ji zase pustil. Ruka byla studená a ztuhlá v nepřirozené poloze. Tělo s ošklivým zapraštěním dopadlo na zem. Teď teprve si všiml, že o zeď se opírá více nehybných postav. Pochopil a přesunul se ode zdi doprostřed chodby. Kontaktem se smrtí paradoxně posílen rozhodným krokem pokračoval dál, do hloubi toho domu s bíle žhnoucím vchodem. Minul ještě několik mrtvol ve spokojených pozicích opřených o zeď, než vešel do svatyně, ale raději se jim nedíval do tváře. Město bylo příliš malé.
Ohlušen jejím tepem zprvu nechápal, co má před očima. Čekal sakrální útočiště pro nejisté duše, ale našel něco, co spíš připomínalo šantán. Tělo anděla tu snad kdysi bylo, teď ale na oltáři prostoru vládla lascivní socha androgyna z růžového plastu. Na možnost, že by to mohlo být opravdu tělo anděla, ani nepomyslel. Pod ní se v epileptických křečích svíjelo několik lokálních princezen, které přišly za růžovým plastem, protože toužily být uctívány jako Bohyně. Tep svatyně mu roztřásal vnitřnosti v těle, do kterého narážely přízračné postavy prodírající se kolem něj. Marně hledal anděla a nepodařilo se mu zahlédnout Bohyni. Princezny před jeho očima místo získání božských rysů stárly a u úst se jim hromadila pěna.
Otočil se k odchodu. A ucítil něco, co znal. Opřenou o zeď u vchodu do svatyně spatřil tu, která přišla ve stopách velblouda. Zděsil se, když ji uviděl ve stejné pozici jako ta bezvládná těla na chodbě. Ale nebyla mrtvá, ještě dýchala. Chytil ji za ruku a snažil se ji vytáhnout ven. Křičel na ni. Ale neslyšela ho. A on si uvědomil, že se také neslyší. Nikdo nebyl slyšet. Všichni jen otevírali ústa, ale ta byla němá. Zatáhl silněji. Vzepřela se mu a její polomrtvé oči říkaly: "Nech mě, mně se tu moc líbí". Z její ruky do jeho přecházel chlad. Vyškubla se mu a zase se opřela o zeď, do té spokojené pozice těl na chodbě. Couval a nemohl z ní spustit oči. Odcházela někam, kam neviděl, jako ten velbloud.

neděle 11. dubna 2010

Ohlédnutí za Šukačkou


kde mají krávy místo žen, Pohádku Ivana Roubala místo televize, ořešníky místo žab a hučící skautíky místo dětí. Všelicí lidé, čtyři piva, pak přednáška v teplákách a se stěnou opřenou o jedno rameno, dekadentní pornografie akademického páru, medici možná vědící bůhvíco, noční bloudění plného měchýře, žízeň, žízeň a žízeň.

pondělí 5. dubna 2010

Lepidopterologická posedlost

Nejkrásnější jsou jeho křídla
Lehce zvlhlá rosou probouzejících se nadějí
Když připravuje se vzlétnout
A dosáhnout nebe
I kdyby ho to mělo stát život

Bez síťky a špendlíku
Blížím se k němu a hladím
Dužnaté listy
Mezi nimiž nastavuje křídla
Chtivým rukám Slunce
I kohokoli jiného

Polibky přijímá s cudným smíchem
Ochutnán beze strachu
Vzlétá a naráží
Do klenby nebes jakoby
On chtěl být tím vrahem se špendlíkem
A zhoubnou touhou

Ten motýl řve
A boří města
Na Marsu i Venuši
Když umírá
Zemi bičuje déšť

sobota 3. dubna 2010

Komparační artefakt No. 2


Tak tenhle na periferii přežívající relikt už to má také sečtené. Brzy na jeho místě bude stát nákupní a zábavní centrum pro frikulín(k)y.

čtvrtek 1. dubna 2010

JáSám

Za poslední půlrok jsem si plíce změnil v popelnici plnou vajglů. Ne že by to bylo poprvé. A nohy mi na židli ztuhly. To taky není zrovna poprvé. A tak první jarní výběh dost bolí, jako pokaždé. Není to sice hodina mezi psem a vlkem, spíš hodina mezi popelářem a samoobsluhou, ale i tak je mi zle už jen z toho, že jsem se stal vertikálně orientovaným objektem. Mému sebemrskačskému snažení celou cestu aplaudují sýkorky jásavě vítající jaro. V půli cesty nečekaně do jejich bláznivého třeštění vpadne bažantí kodrcání připomínající, že břehy řek jsou světem stále unikajícím tomuto městu. A za chvíli ho i potkávám, toho strakatě oblečeného venkovského balíka, jak si to proti mně štráduje po asfaltu. Pak znechucen míjím několik případů pejskařské encefalopatie, proběhnu oblakem mlhy, která mou existenci nad hladinou řeky redukuje jen v otřesy úzké lávky, a vběhnu přímo mezi čtyři kačery a jednu kachnu. Radši se jich neptám, co s ní mají v úmyslu, a běžím pryč odtamtud a jásám spolu se sýkorkami.