sobota 29. května 2010

R. - 6. díl

Pod rouškou noci vystoupil na irský břeh. Rezavějící rybáři si ho ani nevšimli, protože byli otočení na druhou stranu a vyhlíželi prorokem předpovězený přílet ryb na skalnaté útesy. Tmou probleskovala světla chalup a on se za nimi plazil jak za bludičkami vyslanými svatým Stoutem. Toužil po teplu a světle, ale smrděl rybinou a příliš se styděl sám za sebe, než aby se odvážil zaklepat na některé ze dveří narušujících souměrnost temnoty. Zoufale chodil v bezcílném kruhu v bezpečné vzdálenosti od oken. Doufal, že si ho nikdo nevšimne, ale zároveň se toho bál. Věděl, že musí, ale nedokázal pro to nic udělat. Jeho stud ho paralyzoval natolik, že už dokázal jen stále dokola přemýšlet o tom, jestli umře spíš na podchlazení, nebo hlady. Natrhal ze stromů zmoklé listy, skryl se s nimi před větrem do skalního výklenku před vesnicí a olizoval z nich vodu. Brzy mu ale došly a žízeň ho neopustila. Únava a mihotání hvězd ho uspávalo. Náhle mu kdosi zaklepal na rameno. Byl tak unavený a zmrzlý, že se nedokázal ani leknout. Otočil se a ve tmě spatřil čtyři postavy. "Já jsem Otto a tohle Tři muži. Myslím, že Ti dokážeme pomoci." Postupně mu potřásli rukou a zahalili jeho cudné tělo v oblak z duhových bublin. Zbavili ho šupin a vrátili hlas jeho ústům. Spolu s košilí se rozjasnil i jeho zrak a on se vydal za nimi, do prvního stavení ze kterého byla cítit připravovaná cibulačka. Vůně, která ztopořovala jeho zubožený žaludek. Otevřel dveře a rozrazil cigaretový dým načechraný stropním ventilátorem. Sem nechodil ani Bůh ani nevidomý anděl. Otevřeně sem chodili místní, skrytě se ve sklepě scházeli poztrácení zapatisté. Do sklepa se dalo dostat jen výtahem skrytým za falešnými dřevěnými bednami a obsluhovaným Věrou Kmochovou.

neděle 23. května 2010

Tak trošku hereze - EP remix


Slzy omývají brutální koncentraci švestek. Kůže na kůži. Cigarety. Cigarety. Náruč plná voňavých květin. Cigarety. Ciga rety. Motýl s vlhkými křídly trestá a odlétá. Vystřelování kvant písmen. Cigarety. Kóma. Au au au. Jsem plastická pryž a roztékám se jako sklo. Svět se vlní, ale nenechám si rušit své pruhy. Hovězí v tortille. A chlorofyl. A tekutej hnědej cukr. Ty zasrané drkotající panely. Strakaté letadlo trčí ze zahrady. Auva. Komoušské domky przní vesnici od A do Z. Nad telenovelským minirybníčkem je cítit zkažené kuřecí. A je slyšet milión zmutovaných žab, přestože vidět není ani jedna. O tuhle duchovněarchitektonickou úchylárnu Ježíš nestál, snad. A přízraky nad vinicemi. Pod vinicemi pivní břicha s červenými lícemi a hubami plnými sraček. Žízeň. Hrdinní Němci. A noc se žábami. Ráno jsem nový.


Tak trošku hereze

Určitě není dobré vypít večer před zahraniční cestou do Svobodné spolkové republiky Kraví Hora čtvrt litru slivovice. Zvlášť když člověk musí řídit. A když už od vjezdu do Bořetic se na něj valí jeden vidlácko - socialisticko - podnikatelský kýč za druhým. Počínaje instalací letadla při vjezdu do vesnice, přes umělé jezírko před hotelem, které je uměle ozvučeno nahrávkou kvákání žab z tropického pralesa cyklicky opakovanou až do ranních hodin, a konče samotnou republikánskou autenticitou některých bodrých vinařů. Jedinou možnou terapií je pak ostrý řez po délce plechové cedule, který změní pseudorustikální megakýč v uklidňující herezi.

pondělí 17. května 2010

R. - 5. díl

Odvrátil se od těla mizejícího v bezedné stěně chrámu, kde splývalo s obrysy ostatních princezen noci ztracených ve stínech. Když vybíhal proti světlu svíček pronikajícímu těžkým vzduchem, nohy mu klouzaly po měkkých tělech pokrývajících podlahu. I v tom matném světle poznával pod sebou jemné rysy lidí ze západu. Na západě po nich muselo zůstat prázdno. Zatoužil poznat to prázdno, dozvědět se, jestli je to jen prostá absence, nebo jestli tam najde suchý obrys v dešti, tišinu ve větru nebo ztracenou emoci nepatřící nikomu. A tak, když vyběhl ven a opřen o růžovou stěnu chrámu se vydýchal, otočil se k západu a těsně podél zdi klopýtal k místu, kde se utopilo slunce. Zmizelo v maurské cibuli věznící tváře mladých neonacistů dopadených Radovanem mezi zdmi náhražky předchůdce dnešní nábožensko nacionální diskotéky na druhé straně.
Stařec stojící před vchodem lákal R. příslibem tajemství v jeho prázdných očích, kterými bylo vidět do penicilinem vonících křivolakých chodeb s mnoha stíny a křižovatkami, které končily v neznámu slibujícím další otázky a dětské sny. Ale marně. R. se už před lety rozešel s nekonečným znovuobjevováním Toho, jenž nemá jméno, který se nejspíš kdysi ztratil v poušti spolu se třináctým kmenem, rozešel se s neustálým ohlížením do minulosti i vírou v budoucnost státu, kde synové Toho, jenž zápasil s andělem, z jakýchsi zvrácených důvodů začali praktikovat národní socialismus po svém. Ze všeho toho mu asi zůstal jen strach ze světa za zdí. A to rozhodně nebylo nic, co by si chtěl připomínat. A možná nádoba s hvězdami. Snad díky tomu, že byla tak absurdní. Odvrátil se od starce bez očí a obloukem pokračoval dál na západ, šel i když spal a spal i když plaval.

úterý 4. května 2010

Labutí píseň

Labutě umírající před Periklovýma očima
Zpívaly přenádhernou píseň trhající srdce,
V úžasné izolaci za útesy bílými jako jejich perutě
Hrdlo jim vysychá a Prospera mučí tichem jeho knih,
Ale nad královskými ostatky z Moravského pole vlastní skřeky
Doprovázejí rytmickým spodkem tlukotu svých křídel.

pondělí 3. května 2010

Zlé sémě v košili kajícníka

mám na kazetě už patnáct let. A pořád drží, i když mě často něco nutí si to pouštět:

Setkání sedmého druhu

Včera v noci. Nečekaně. Jak to bývá. Proto mám jen fotografie z mobilu. Přišli stropem. Jejich létající talíř ale nevypadal jako talíř. Nebo aspoň ne jako kulatý talíř. Spíš měl tvar kosočtverce. Ale i z takových talířů už jsem jedl. Najíst mi nedali. Prý nebyl čas. Provedli mě tunelem času, který měl šedé zdi a jeho chování postrádalo smysl. Pamatuji si jen jejich velké smutné oči. Po průletu mlhovinou si vyžádali, abych jim přednášel o Hashimotově thyroiditidě. V jakémsi cizím jazyce. A zatímco jsem se volným pádem vracel do světa barev, vyměnili mi potají bačkory (ale pečlivě je vyvážili, to se jim musí nechat). A pak jsem byl v devatenáctém století. Já a nějaký ten hektar nebo dva. Okolo nás proletěla dvě století s rázovou vlnou. A já stál na Bolevecké návsi sevřené armádou paneláků. Pilířová boží muka s rozkvetlými kaštany, ptačími budkami a rozpičouřenými hrdličkami vypadala v tom panelovém obklíčení jako nějaká podivná hamarcie, a já se svými pochybami a hříchy cítil, že mi ti Návštěvníci chybí.

neděle 2. května 2010

Světloplachost


Nevím proč stále unikám do tmy
Zavírám oči před světlem
A tiše závidím nočním motýlům
Jejich rozkošnickou smrt