Odvrátil se od těla mizejícího v bezedné stěně chrámu, kde splývalo s obrysy ostatních princezen noci ztracených ve stínech. Když vybíhal proti světlu svíček pronikajícímu těžkým vzduchem, nohy mu klouzaly po měkkých tělech pokrývajících podlahu. I v tom matném světle poznával pod sebou jemné rysy lidí ze západu. Na západě po nich muselo zůstat prázdno. Zatoužil poznat to prázdno, dozvědět se, jestli je to jen prostá absence, nebo jestli tam najde suchý obrys v dešti, tišinu ve větru nebo ztracenou emoci nepatřící nikomu. A tak, když vyběhl ven a opřen o růžovou stěnu chrámu se vydýchal, otočil se k západu a těsně podél zdi klopýtal k místu, kde se utopilo slunce. Zmizelo v maurské cibuli věznící tváře mladých neonacistů dopadených Radovanem mezi zdmi náhražky předchůdce dnešní nábožensko nacionální diskotéky na druhé straně.
Stařec stojící před vchodem lákal R. příslibem tajemství v jeho prázdných očích, kterými bylo vidět do penicilinem vonících křivolakých chodeb s mnoha stíny a křižovatkami, které končily v neznámu slibujícím další otázky a dětské sny. Ale marně. R. se už před lety rozešel s nekonečným znovuobjevováním Toho, jenž nemá jméno, který se nejspíš kdysi ztratil v poušti spolu se třináctým kmenem, rozešel se s neustálým ohlížením do minulosti i vírou v budoucnost státu, kde synové Toho, jenž zápasil s andělem, z jakýchsi zvrácených důvodů začali praktikovat národní socialismus po svém. Ze všeho toho mu asi zůstal jen strach ze světa za zdí. A to rozhodně nebylo nic, co by si chtěl připomínat. A možná nádoba s hvězdami. Snad díky tomu, že byla tak absurdní. Odvrátil se od starce bez očí a obloukem pokračoval dál na západ, šel i když spal a spal i když plaval.
