středa 21. července 2010

Colours of Ostrava 2010 - den čtvrtý (poslední)

Poslední den jsem zahájil v čajovně ve stejných garážích, které sloužily i jako úkryt před deštěm. Nehybné předměty střežily organický pohyb mezi nimi.




Přinutil jsem se jít až na hravou one-man show Cirkus Ponorka.



Pak jsem se jen tak bincal a obdivoval, jak je po dešti soutok Ostravice a Lučiny zase o něco industriálnější.


Blue Effect bohužel pořádné video nemá.

A pak jsem se musel omluvit duu Zdeněk Bína a Jan Urbanec, které jsem po silvestrovském vystoupení na ČT2 neprávem zatratil.



Jenže jsem kvůli tomu bohužel přišel o další úžasnost - Sophie Hunger. Ne že kdybych to byl býval věděl, tak bych tam nebyl chodil, ale rozdělil bych si to na poloviny.



No a tím vlastně skončilo hledání. Tak jsem se aspoň zašel nechat pohladit od Reginy Spektor, na kterou se přišli podívat i mimozemšťani.




Sice stylu, který předváděli Peyoti for President, už jsem za ty tři dny slyšel dost, ale je fakt, že na ně se tančilo i za zvukařem.







Dveře zavíral Iggy Pop. Už ani žádný odkaz nedávám, protože on je pořád stejný. A ono je to dobře.

Colours of Ostrava 2010 - den třetí

Dostal jsem za úkol fotit lidi, tak se konečně osměluji a na náměstí fotím dětské hry.


Nejdřív ze všeho vleže ve stínu takový jako "argentinský balkán" Alejandro Toledo and Magic Tombolinos.



Ale asi v půlce se zvedám a odcházím na už tolikrát slyšeného Laca Decziho. Nejen kvůli klimatizaci a mojitu v NYC stage, ale protože mám prostě pocit, že mě potěší víc.



Akorát pak stíhám začátek dalšího vytržení z reality, protože Nive Nielsen není modrá, jak jsem čekal, ale zelená a ta zelená je moc pěkná.



A další lidi pak fotím, když hrají zimbabweští uličníci Mokoomba.







Ale pak začaly běsnit přírodní živly, lidé se na sebe mačkali, čas se zmuchlal a v dalším programu pak vznikl trošku časoprostorový nelad.

Myslím že nejdřív norský nu-jazz Jaga Jazzist zase oživil mou slabost pro tyhle severské jazzové úchylky,



pak jsem s potěšením zaznamenal, že díky bouři spadla ta pitomá reklamní brána,


následně jsem asi musel uznat, že spojení zdánlivě neslučitelného v Afro Celt Sound System zní naživo lépe než ze záznamu,



no a pak jsem zase musel před deštěm utéct do úkrytu v podzemních garážích,



v němž se míhali motownští duchové z Detroitu a připomněli mi, že se mám jít podívat na zpívajícího basáka Fernanda Saunderse (bych té basy chtěl víc).



Bohužel mi díky těm zmatkům okolo deště nějak utekli maďarští nějaký něco elektronici Zagar.



A ne kvůli zmatkům, ale kvůli tomu, že už jsem opravdu ve dvě v noci neměl sílu stát někde v dešti, jsem si nechal ujít rozhučené pošahance El Gran Silencio, i když zrovna na ně jsem byl docela zvědavý.



úterý 20. července 2010

Colours of Ostrava 2010 - den druhý

Nejdřív něco o Havířově. Peníze za dovolenou ve Francii lze ušetřit návštěvou Havířova. Mají tu Provence s levandulovými lány,


i svoji Champs Elysees,



romantická zákoutí


i výstřední módu.


Ze zvědavosti jsem chtěl jít na něco, na co jsem se nedostal, protože se mi celá ta několikrát zatočená fronta ani nevešla do záběru. Ale když jsem si to později našel na internetu, ani mi to není líto. Je to sice krááááásné, ale no právě, takže to ani nebudu jmenovat.


Klezmer Oy Division byl celkem předvídatelný.



Narozdíl od Acoustic Ladyland (jo, taky mě ta narážka napadla, ale naštěstí to bylo jinak než by si člověk mohl myslet).



Reggae Dubmarine sice neznělo tuctově, ale brzy jsem přeběhl do New York City stage, kde bylo asi o patnáct stupňů míň než v tom pekle venku, a s mojitem vracejícím energii jsem se nechal znovu překvapit roztěkanou Amit Chatterjee Alliance.





No a pak se něco stalo. Čekal jsem zase nějakou zmodernizovanou lidovou píseň, z překladu názvu Alamaailman Vasarat (Kladiva z podsvětí) jsem si nic nedělal, a opravdu se nejdřív zdálo ... no ale pak se najednou ti Finové zbláznili nebo nás chtěli zabít nebo co, takže tentokrát vkládám videa rovnou dvě.





Vzpamatovat jsem se zase musel s mojitem a v klimatizovaném NYC stage při přece jen trochu spořádanějším Thierry Arpina and Essouna, k čemuž zase bohužel žádné pořádné video není. A ač nerad, prostě jsem musel v půlce odejít na Erik Truffaz Paris Project, a to jsem ani netušil, že uslyším něco, co jsem od Erika Truffaze ještě neslyšel:



A zbývá jen jedna stížnost. Promo informace o následujícím Zion Train byla tak lákavá, že jsem se po hodinovém odpočinku zvedl a vrátil se do areálu. Jen proto, abych slyšel něco, co byla vlastně jedna skladba, i když s několika přestávkami, tvořená jednoduchým reggae obohaceným místy o drum´n´bass a textem sestávajícím ze slov "I can´t hear you". Bylo půl druhý v noci, sakra.

Colours of Ostrava 2010 - den první

Tentokrát hodně barevně, stručně a až na výjimky bez komentářů, jak šlo za sebou to, co jsem slyšel a viděl (nebo bych chtěl vidět, ale nějak mi to uteklo):

Přijíždím včas, abych si stihl areál prohlédnout ještě téměř pustý a trochu se zorientovat.

Ještě je čas na kafe, abych se trochu probral z únavy po pěti hodinách v autě než to vypukne.

A od osmi už se nezastavím.

Balkán The Gypsy Queens and Kings



Opěvovaný José James.



Vycizelovaný jazz Open Hands



Korejské dunění Dulsori, rozléhající se milosrdnou tmou.




Severský etnokýček obohacený o švýcarskou elektroniku Valravn



A po tom všem je tma ve dvě v noci už dekontruovaná opravdu moc.

sobota 3. července 2010