neděle 27. března 2011

Olbřímí stromální bobule

Chtěl jsem jet autobusem. Ale nebylo mi dáno. Na vině je Chick Corea a tak vůbec. Jakože taky to, že prostě nejsem schopen zabalit si den předem. Chtěl jsem vidět lidi a číst si. Ale takhle to taky nebylo špatné. Naspeedovaný Red Bullem jsem aspoň mohl za jízdy tančit, když jsem si pouštěl staré Krausberry. Obhrouble orgiastický Martin Kraus mě provedl životem vymírajícího druhu od doby, kdy mu začaly být malé jeho dětské šortky a začal toužit po cucání s Tesařkou, přes éru discoboye, poznání světa, ve kterém někdo cejtí prachy a jinej v očích sůl, až po zoufalou touhu čtyřicátníka po hulákání. A stále je to ten buď obdivovaný anebo nesnášený jaggerovsky bezostyšný Mefisto, který "vlasy jako žíně měl a dostal každou kterou chtěl". Neeuklidovští silničáři demonstrovali možnost protnutí rovnoběžek v konečné vzdálenosti. Dvakrát jsem byl chytřejší než navigace a pokaždé jsem toho litoval. Ale naštěstí jsem se na ten můstek v polích nakonec nějak trefil. Reformed Church of St. Gallen Room podrobuje dřevo a železo přísné geometrii. Něco pindám a vyřizuju si to s Carneym. A pak už jen tak trošku perlící přechválené víno z Chateau Litomyšl mezi tíživými redundantními neofyty Olbrama Zoubka.

Komparační artefakt No. 1.1

středa 9. března 2011

Svatej Tonda

Začínám si uvědomovat, že vlastně nesnáším létání. Vzrušení z vítězství ocelového ptáka nad gravitací už bylo přebito únavou z čekání, ztuhlostí z mnoha hodin strávených v nemožné poloze, lehkou nevolností z plastové volby mezi pasta a chicken, a úzkostí z úvah o tom, kam nějaká slepá vývojová větev Homo erectus pošle můj kufr. Asi se se světem opravdu něco děje, protože prcek do Frankfurtu i jumbo do Chicaga jsou poloprázdné. Německé letušky jsou podstatně hezčí než americké. Člověka, který se nestydí natočit film o tom, že se octne vlak s nebezpečným odpadem na kolejích v pohybu bez mašinfíry, jede stále rychleji a nedá se zastavit, až asi po dvou hodinách na konci filmu, aniž by se ty dvě hodiny něco dělo, bych nechal posadit svázaného do mraveniště, aby věděl jaké to je. Tomu, kdo rozhodl o tom, že se taková věc bude promítat v uzavřeném prostoru 10 km nad zemí, bych přál něco, co ani neznám. Kulturnějším zážitkem je i Chicago pizza na O´Hare Airport. V taxíku nás zahanbuje Kurd se svou znalostí pěti jazyků. Tentokrát vyhrávám souboj se sprchou na plné čáře. V naprostém vyčerpání se pak proplétám mezi restauracemi na Riverwalk. Pořádnej steak ze svíčkový. A po dvou letech zase ten legrační Miller Light. A ráno mi pak dochází, že v tomhle hotelu mají normální záchod. Japato? Bezpečný skleník Downtownu. Pojmenovali Convention Center po Henry Gonzalezovi proto, že dal pěstí chlápkovi, co ho označil za komunistu? A skotsky vypadající dudák před Alamem, kde kdysi Mexičani udělali něco, co je vlastně pak stálo Texas.A pak, pak přišla ta pinotová smršť. A já z ní byl tak unaven, že jsem se pak nechal zaskočit sprchou, spálil si záda a musel křičet "Doprkurvadele". Snídaně ve Starbucks a krátké výlety do ulic mezi opuchlá auta. Marné hledání potravin. Tak tedy rozmařilé restaurace a stále těžší žaludek. Už mám i plné zuby dobrého vína a odlehčuji si zase tím legračním Millerem. Dvacet nad nulou, slunce a modré nebe. Český kroj a noviny jako texaské kulturní dědictví. A taky polka. Panebože! A všudypřítomný Great-tailed Grackle, který okupuje stromy na Riverwalk a hýří daleko více jazyky než ten Kurd. A vrabci slétávající se na nachos. Je konec, konečně klid. Dolar a kus za autobus ven z downtownu, do misie San Jose, jedné z těch, do kterých se utekli Coahuiltecans před nájezdy Apačů a nemocemi bílých kolonistů, aby se vzdali novému Bohu, jehož služebníci je pak téměř vyhubili těmi samými chorobami. Oni se dotýkali toho nejstaršího mlýnu v Texasu. A jejich kostel dnes rekonstruuje Čech v modrých montérkách na zvedací plošině. Zpátky pěšky, přes Texas, rez, rozpad a subtropy. Pořád směrem k Tower of Americas. Stmívá se a zůstávám jen já. Dopíjím zbytek vína a kupuju si na pokoj dvě láhve Michelobu. K večeři už jen jerky. Vybírají si mě snad na všechny kontroly, asi to bude tím novým sakem. A pak už jen čtu a čtu a čtu. Až do Frankfurtu. Bratwursti mají sice úplně pitomé letiště, ale ty letušky jsou zase hezké. A náhlé procitnutí ze snu do snu. Zima.