úterý 31. května 2011

R. - 7.díl

Věra Kmochová byla už paní v letech. Ale nikdo nevěděl v jakých. Byla tu první ze všech. Nikdo neznal ji, ale ona znala všechny, kteří se chtěli dostat dolů. Měla knír a břicho větší než prsa. Růžový rosol jen málo zakrývala modrá silonová pracovní zástěra. Hluboké podpaží mlaskalo a naplňovalo vzduch ve výtahu těžkou tropickou vlhkostí deštného pralesa. R. byl obklopen jejím příběhem, když pod jejím dohledem sjížděl dolů. Její příběh byl těžký a upocený, stejně jako ona sama. Příběh, který nešťastně začíná, nešťastně probíhá a nešťastně skončí. Příběh, který v tomhle městě žil každý, a který nikoho nezajímal. I R. raději hleděl ke konci pralesa, než za prchajícími událostmi příběhu cizího člověka.
Z výtahu bez dveří musel vyskočit za jízdy. Náhle se ocitl v labyrintu chodeb, jejichž stěny tonuly v šeru. Když do nich narazil, rozezněly se jako vitríny s láhvemi vína. Pro jistotu jednu z nich vyndal. Červená jiskra uvězněná mezi skleněnými stěnami mu ukazovala směr. Už dlouho neměl víno. Vybral si chodbu, ve které slábl zápach toalet. Žádné reggae, ska, ragga ani chuntalero. Jen šustění a svištění sukní milenek Poztrácených, které se mezi temnými stěnami rudě míhaly jako plameny ohně. Miloval oheň a vlající sukně. Se žhnoucím vínem v ruce procházel labyrintem chodeb, v jejichž temných zdech mizely s hlasitým výkřikem stíny sukní a zanechávaly po sobě jen ozvěnu syčící páry. Konečně došel na konec chodby, do komnaty s krbem, který byl pustý a prázdný. Před ním seděly dvě ženy, které ještě nepřestaly být dívkami. Ústa měly plná nezralých slov, která se příliš často opakovala a lekala se sebe sama. Některá ze slov byla tak nemocná, že se nedokázala prodrat mezi rty. Tehdy si ženy pomáhaly smíchem. Slova se mezitím hromadila před krbem a zabraňovala R. ve vstupu do jeho útrob.

neděle 29. května 2011

Zvrhlý mládenec podruhé

Stačil jediný rok
Aby se ze zvrhlého mládence
Stal spartakiádní úchyl