pondělí 18. července 2011

Hodina mezi husou a čápem

Jsem přinucen mít volný víkend. Vstupuji do světa z odstínů zelené a nechávám tempranillo zbavit jej hran. Není to přece jenom tak. Ta stará chromá tlustá bába Annie už brzy umře a každou noc je třeba držet hlídku, aby svět neovládli slimáci. Ve světle lamp vilní hermafroditi na stuhu slizu zavěšují modrou kouli plnou děsu. Ale ta hodina nastává až další den. Začíná etymologickou křečí. Ne že bych nevěděl, co to je obrok a proč. Ale ty souvislosti Obroku a jeho kořenů mě bolí. A zbytek po hradu Čap sice není Čáp, ale stejně nevím, co to je. Minulost si pro sebe nechala všechno kromě všudypřítomného Jindřicha Berky z Dubé. Hodinový skok musí dřevěného válečníka přenést přes řadu roklí, kterým se tu říká doly. Je tu třeba Komáří důl sevřený Martinskými stěnami. A Husa sice vypadá jako husa, ale zase to není hrad. Dolů pak vede Kraví důl. Krávy v něm nejsou. Zato v něm voní řebříček a svízel.