sobota 24. prosince 2011

R. - 8.díl

Čekal. Na to byl zvyklý. Všude chodil moc brzo a pak stál a čekal. Někdy pozoroval ty, kteří nečekali, jindy se naopak snažil nikoho nevidět a přemítal, jestli by mohl vidět čas. Tak tomu bylo i teď. Stál, čekal a neviděl. Neviděna odbila půlnoc a Marnivost i Závist se musely vrátit do lapidária. Jejich slova nahromaděná před krbem se ještě chvíli škorpila, ale pak se za nimi rozběhla a naskákala do kabelky jako yorkshirský teriér. Konečně mohl vstoupit do prázdného krbu. Dovnitř musel vlézt po čtyřech, ale hned za vchodem se zase mohl postavit. Nikde neviděl stěnu krbu a tak se vydal směrem, kde by měla být.
Postupně se stále více nořil do tmy. Brzy mu v láhvi nezbyla už ani jedna jiskřička toho zavilého vína. Tma zhoustla tak, že se už ani nedala krájet. A on poslepu vstoupil do kamene. Cítil tep srdce kamenných zdí, kterými teď procházel, jeho oschlé rty vysávaly staletou vodu z pórů pískovce, se kterým se mísily jeho vzpomínky. Některé se z něj oddrolovaly, ztrácel je a zůstávaly ve zdech sklepů s klenutými stropy, které dosud uchovávaly ozvěny toho, co nemělo být nikdy řečeno, toho po čem se předčasně platilo. Vzpomínkám kamenů rozuměl čím dál méně. A sobě také. Nevěděl, kdy se to stalo, ve kterém kameni. Až pozdě zjistil, že jeho vědomí se rozpadlo a vydalo se několika cestami a osudy zároveň. Zůstal sám ve stěně portálu mázhausu. Zase čekal.
Až po několika deštích a dnech bez slunce se sám zase našel. Klečel ve sloupu, na kterém stála pískovcová kopie královy oběti, která všechny zmátla svým rozloženým mozkem. Klečel a naslouchal stále ještě slyšitelnému nářku umírajících podruhů ve špitále svatého Martina. V jeho pórech ulpělo i něco voňavé mastnoty z tučných hus pečených v hostinci U Města Hamburku. Viděl i karosy vyjíždějící do Londýna, Chicaga, Smyrny a Bruselu. Denně se musel dívat, jak pan Brožík stárne, postupně zapomíná na dopisy od perského šáha a indického maharádži, a ztrácí radost i ze svého řádu i ze svého prvního automobilu. A taky cítil to, co cítil místo strachu Jan Sladký, když tudy naposledy šel. Cítil to a i vkleče pod tím podivným světcem si říkal: "Panebože, to byli opravdu tak pitomí?"

neděle 18. prosince 2011

pátek 16. prosince 2011

neděle 11. prosince 2011

Santini 01 - Kladruby










Naproti Úhlavce, která stále plyne, on stále stojí. Jako cudný obr se snaží skrýt za prořídlé křoviny. Z románsky přísného a strohého těla se v bezmezné oddanosti ke Královně zvedá nebeská klenba pohlcující osm stěn světa a nesoucí trojsmyslnou korunu. Z Benediktovy číše vytéká had, zatímco on stále kráčí za světlem. Ač je kostel plný hvězd, je to Slunce, kdo v něm kreslí gotické vzkazy přítomným i budoucím.

pondělí 5. prosince 2011

Žiletky


Zjišťuji, že pořád ještě existuje "venku". Svět přežil, i když se tak dusil tmou. Je strašně veliký. A ostrý. Vítr rozřezává kůži. Světlo je ostré jako žiletky. Z očí mi tečou slzy a ukrývám se do stínů.