Jdeme s tátou po hrázi mezi dvěma zamrzlými rybníky. V noci bylo šestnáct pod nulou a pořád to dost štípe. Ve větru šeptá rezavé rákosí. Ještě před pár lety běhal. Teď se ztrácí před očima. Jde nejistě a občas škobrtne. Nevidí na pravou polovinu zorného pole. Po obou stranách temně duní led.
Táta něco povídá. O francouzských zajatcích, o podstávkových domech, o chytání pstruhů v Čechách, o trombu v srdci, o osmi pudlech, o polských medvědech, o německém skútru.
Poslouchám jen občas. Většinu z toho už znám, někdy i trochu jinak. Cítím, jak se jeho mysl už postupně vzdaluje, jako ta volavka na nebi. Zase něco povídá. Uvědomuji si, jak se sám před sebou stydím za to, že ani teď se nedokážu přimět k tomu, aby mě jeho dlouhé monology neštvaly. Jako poslední dobou už tolikrát, vzpomínám na ty naše horší i lepší chvíle ze života, který jsme společně prožili jen z dost malé části. Spousta ženských mu nemůže přijít na jméno, ale co je mi do nich? Co sakra čekaly? Pokud jde o mě, všechno mu odpouštím, třeba jen za ty chvíle, kdy jsme se spolu několik dní toulali Bukovskými vrchy. Mluví o houbách, které rostou v říjnu, o Lužických Srbech, o Janu Nepomuckém, nejsvětější Trojici a jízdě na Jezevčí vrch. Vracíme se do doby útěku z Egypta.
A já se marně snažím sám pro sebe najít důvody, proč jsem nebyl lepší syn. Ne že by si takový otec lepšího syna zasloužil, ale o to nejde. Teď, když nevím, jestli ho ještě někdy uvidím, chtěl bych, aby to bylo všechno jinak. Kdysi jsme se také toulali v Jizerkách. Už nevím kolik dní. Hlavním cílem bylo focení rosnatek okrouhlolistých. Ale viděli jsme toho mnohem víc. Třeba kamenné hřiby. Polovina toho filmu se pak nějak záhadně ztratila, ještě než jsem ho stačil celý dát do diáků. Teď má rosnatky kousek od svého nového domova. A dokonce i bez těch komárů, kteří se na nás tehdy vrhali v celých hejnech.
Mluví o Hamru, uranových dolech a regulaci Svitavky. Klouby na prstech má už zhrubělé artrózou. Všiml jsem si toho teprve loni. Musím mu pomoct s nasazením objektivu. Co si o mně vlastně myslí? Nikdy mi neřekl, jestli je se mnou spokojený. Já jemu vlastně taky ne. Pomáhám mu se zipem u bundy, jako on mně, když mi byly tři roky. Už zase mluví, sakra. A já nevím, jestli ho nevidím naposledy.
