Na počátku nevím nic. A jsem unavený a slabý. Potácím se slunečním žárem jako v pravé poledne. Plavu a kradu. Ani to ale nemění nic na rozpadu okolního světa. Když už se mohu smát, ocitám se v centru mrtvé říše. Tak takhle to vypadá, když zanikne civilizace. Ani ta monstrózní koncentrace kostelů jim nepomohla. Ani mrtvý filosof. Ani to, že nebyli tři, ale dva.
Je příliš silné pokušení omamných esencí alchymistů skrytých v neviditelném domě. Mužíčci z mandragory se snaží z oblohy strhnout nebe a stromy se mění v kameny. Stará krev mě pronásleduje až sem, kde mezi písmeny umírá i vzduch. Prchám do budoucnosti, která zaniká při západu Slunce. Teď patří tma Dietrichsteinům, kteří se rozlétají jako raptores lovící panny plné sladké krve, které pak odkládají do prachu pod křížem, ze kterého právě sňali Krista.
