I samotný Albaicín však téměř na každém kroku dává znát, kdo vyhrál. V jeho křivolakých uličkách jsou rozesety drobné kostelíky a největší z nich, Mirador de San Nicolas, dokonce trůní na samém jeho vršku a přes řeku se pošklebuje Alhambře. Směrem dolů se maurský charakter postupně z Albaicínu vytrácí, až najednou taková Carrera del Darro, ulička, která je na dně říčního údolí mezi Alhambrou a Albaicínem a tvoří východní hranici čtvrti, vypadá celkem normálně. Až na to, že Iglesia de San Gil y Santa Ana, který je na jejím konci, zase tak úplně normálně nevypadá. Těžko říct, jestli je to tím, že ten kostel původně nebyl kostel, nebo jestli je to tím, že jde o mudéjarskou práci.
Na jihu Albaicín ukončuje brutálně Gran Vía de Colón (rozuměj: Velká cesta tlustým střevem), která je roztomilá asi tak jako kolonoskopie. A hned pod ní je Catedral de Granada, v jejímž stínu se sice krčí zbytky drobného a barevného života, ona sama je však, zejména ve srovnání s drobnokresbou Albaicínu, až moc veliká, hřmotná, nezdravě renesanční, a ještě k tomu je hned vedle ní Capilla Real, v níž jsou pohřbeni Reyes Católicos a Juana la Loca, což mě děsí.
