Belém, ten Belém do kterého Vasco da Gama přivezl pepř a Domu Manuelovi I. přízvisko "Šťastlivý". Ten Belém, který z Portugalska udělal pohádkově bohatého zloděje, u něhož pýcha vždy předchází pád. Ale z nějakých důvodů pýcha občas ožívá v uměleckých artefaktech, jakým je třeba Padrão dos Descobrimentos, tedy Památník objevitelů, který mimoděk odhaluje katolickou dualitu skrytou v identické siluetě kříže a meče.
To by Václav Šašek z Bířkova koukal. Takové ornamentální orgie asi opravdu nikdy neviděl. Ono je to sice zajímavé a pěkné, ale svým způsobem je možná trochu štěstí, že kromě Torre de Belém zůstal z manuelských staveb v Lisabonu už jen renesancí místy odlehčený Mosteiro dos Jerónimos, který tak trochu staví na hlavu tradiční představy o katolickém tmářství Iberského poloostrova. Renesanční lehkost je sama o sobě velmi světská, azulejos lemující klášterní chodby jsou až radostné, a gotická morfologie chrámu se sloupy prorážejícími jako kmeny palem žebrovím klenby zase naturalistická. Prolínání duchovního a materiálního v katolické církvi zde už není demonstrováno jen onou záplavou námořnických manuelských motivů, ale i vymezením čestných míst náhrobkům Vasco da Gamy a Luíse de Camõese.
Ono i s tím Ježíšem je to tady trochu jiné. Je takový nějaký, takový trochu jako Maur. Nebo nedejb-že dokonce snad Žid. A taky je dost dobře oháknutej. Jako kdyby to vzal na Golgotu přes nějakej boutique. Anebo jako kdyby to byl někdo jinej.
Ale budiž jim odpuštěno, protože zlato a koření přineslo i manuelský
sloh s jeho obsesí mořskými plody, námořnickým náčiním, armilárními
sférami a templářskými kříži, který je tak čistě vyjádřený v Torre de
Belém zemětřesením osvobozené z náruče vod řeky Tejo. Dnes už ani nestřeží vjezd do přístavu, ani se do ní neuklízejí političtí protivníci., takže je uvnitř prázdná a strohá.
To by Václav Šašek z Bířkova koukal. Takové ornamentální orgie asi opravdu nikdy neviděl. Ono je to sice zajímavé a pěkné, ale svým způsobem je možná trochu štěstí, že kromě Torre de Belém zůstal z manuelských staveb v Lisabonu už jen renesancí místy odlehčený Mosteiro dos Jerónimos, který tak trochu staví na hlavu tradiční představy o katolickém tmářství Iberského poloostrova. Renesanční lehkost je sama o sobě velmi světská, azulejos lemující klášterní chodby jsou až radostné, a gotická morfologie chrámu se sloupy prorážejícími jako kmeny palem žebrovím klenby zase naturalistická. Prolínání duchovního a materiálního v katolické církvi zde už není demonstrováno jen onou záplavou námořnických manuelských motivů, ale i vymezením čestných míst náhrobkům Vasco da Gamy a Luíse de Camõese.
Ono i s tím Ježíšem je to tady trochu jiné. Je takový nějaký, takový trochu jako Maur. Nebo nedejb-že dokonce snad Žid. A taky je dost dobře oháknutej. Jako kdyby to vzal na Golgotu přes nějakej boutique. Anebo jako kdyby to byl někdo jinej.
