pátek 29. listopadu 2013

neděle 24. listopadu 2013

Zbytky svatební košile ve Velharticích

Vítr burácí, blíží se pustá noc,
ze dne už nezbývá zrovna moc.


Bude noc, bude hluboká,
mlhy se valí z vysoka
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácí jedině


Psi houfem ve vsi zavyli,
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec



A byla cesta výšinou,
temnou mezi stromy úžinou;
a kulich hlásal pověsti:
žetě nablízku neštěstí


Tu na planině široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou,
a věž se zvonkem nad střechou.


"Ach proboha, ten kostel snad?"
"To není kostel, to můj hrad!"
"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"
"To nejsou kříže, to můj sad!




A na každičké mohyle
útržek z nové košile



A tvář umrlce zakleta
kohoutem ve štítě kostela

neděle 17. listopadu 2013

Satanův chrám

Někde mezi poli v zemi, jíž vládnou kočí. Cesta se noří stále hlouběji do stínu vrhaného duby obrostlými psím vínem. Je slyšet jen krkavce. I vzduch neklidně stojí před zříceným portálem, za kterým se stěny zbarvily krví, která dosud sténá ozvěnou nesmyslného vítězství racionalismu a saturnálií nahodilé pop-kultury. Až s odstupem let a blížícím se poločasem rozpadu se obnažuje pravá povaha skutků, v nichž se teprve dnes zhmotňují Goyovy přízraky.









čtvrtek 14. listopadu 2013

sobota 9. listopadu 2013

úterý 5. listopadu 2013

Japonská rozkoš

Před mnoha a mnoha lety, když jsem byl na Mayo, dal se se mnou v autobuse cestou do rezidenční čtvrti do řeči jeden Japonec, co byl taky z Mayo. To se tam dalo poznat dost snadno. Představil se mi jako Matsumoto. Chvíli jsem přemýšlel, jestli je to ten, co přišel s primárním lobulem, pak jestli bych se taky dával do řeči s lidma v autobuse, kdybych byl Japonec, pak jsem asi řekl nějakou kravinu, jak je u mě zvykem, no a pak už jsem ho asi nikdy neviděl. Nebo možná jo, ale myslel jsem si, že je to nějakej jinej Japonec.
Až teď, po všech těch letech, jsem ho vzal s sebou do Hradce Králové. Některé tramvaje prý jezdí do stanice Touha, do Hradce jezdí rychlík Rozkoš, což zní mnohem lépe. Ale jenom zní. Na záchodě jsem počural nejen prkýnko, ale i dvě stěny a málem si vyrazil zuby o umyvadlo. Japonec zatím koukal do akvária s uslzenou zemí. A nebýt všech těch problémů, které má za následky ráno, mohlo by to tak být.
 

Někde tady dal prý Oldřich oslepit Jaromíra.


V tomhle městě žil nějakou dobu jeden český spisovatel, co neměl rád ženy, měl rád pivo, a co ho nemají rádi ti, kteří myslí politicky a vše má podle nich mít smysl.





A odtud zase pocházel jeden český král, co měl hyperostosis generalisata cum pachydermia, těžkou obezitu a vůbec to měl dost těžký.






Tohle místo je zase památné tím, že když úředníci neposlouchali císaře, tak se sedláci naštvali a chovali se jako Vandalové, Vizigóti a vůbec, a když je kousek odtud zastavil v jejich tažení vojenský oddíl, tak se ještě zeptali, jestli jim dovolí vydrancovat zámek, ale nějak se nedohodli, tak jich vojáci několik zabili a zbylým pár stovkám uřezali knoflíky u kalhot.






A konečně Hradec se svou královnou, jejím milencem od Ploučnice a urbanistickou modernou Gočára a jeho následovníků.






Daň za přežití hradečtí bohužel platí postmodernou, která mě připravila o mého Japonce. A toho Japonce připravila o jeho rozum. A o víru v pokrok. A možná i v lidstvo vůbec.