Po Manuelovi I. Šťastlivém přišel jeho syn Joao III. a s ním i střízlivější renesance. Nešlo jen o vkus, ale i o peníze. Portugalci sice pořád měli svoje bohaté kolonie, ale nějak moc si zvykli na to, že stačí si pro peníze dojet. Navíc ke konci 15. století Manuel I. vypověděl ze země židy a svému synovi tak zanechal ekonomiku bez ekonomů. Pod jeho vedením se, sice ještě za Manuela I. obsedantním Diogem de Arruda navržený nový Casa de Capitulo, začal renesančně modifikovat, ale nakonec ani na to nezbylo.
Duchovním a architektonickým centrem kláštera je sice Charola, geometrickým centrem konventu je ale Cruzeiro. V šeru na renesanci snad až příliš strohém jsou cely, ve kterých mniši spali a vůbec dělali věci, které mniši ve své cele dělají. Smysl jejich života jim denně připomínaly rány na Ježíšově těle v Ecce homo od Inacia da Encarnacao v Capela do Cruzeiro, která je tak blízko a zároveň tak daleko od Janela Manuelina.
A protože Joao III. byl spíš praktik než exhibicionista, obohatil klášter kromě mnišských ubikací ještě o další provozní budovy, ke kterým je zase třeba sestoupit po stále menších a užších schodištích až pod zem, kde jsou sklady a Cozinha.
Jak již bylo řečeno, za Šaška z Bířkova "o mši celý den a také příštího dne chodí s trubači městečkem. V čele jde onen nově vysvěcený kněz, ostatní za ním, a všecko hlučí tancem a zpěvem mužů, žen i kněží." Možná to tak někdy i bývá, snad aspoň ve svátky, ale jinak je v podhradí vidět, že od dob Manuela I. Šťastlivého se Portugalsko tu rychleji, tu pomaleji tak nějak drolí.
