Ona nakonec nejdůležitější sakrální stavba se nachází v podstatě až mimo město, na kopci nad Bragou. Už ve 14. století tu stála kaple Svatého Kříže, která se přestavovala v 15. a 16. století, pak se v 17. století na jejím místě postavil poutní kostel dedikovaný již „Dobrému Ježíši“. Ale i ten zbourali a nakonec jej na přelomu 18. a 19. století nahradili neoklasicistní stavbou. Tak vlastně nevím, jak to s tou proklamovanou konzervativností Bražanů bylo, když museli mít každé století nový kostel.
Je-li kostel tak vysoko, je samozřejmě třeba se k němu nejprve nějak dostat. Skutečně oddaní poutníci tak činí po kolenou, lidé držící prst na tepu doby vyjedou nahoru lanovkou. Družina pana Pulgara pohybující se v nudné šedé zóně zvolila střední cestu a vystoupala po trojdílném schodišti pěšky, i když ne po kolenou.
První část schodiště vede lesem a v jeho ohybech kaple porostlé v mechem skrývají ve svém šeru terakotové zhmotnění utrpení Krista, které pomáhají lépe snášet přilehlé astronomické fontánky. Další část schodiště je už vystavena přímému slunečnímu světlu a z dálky upoutává svým periodickým cik-cak uspořádáním. Věnována je pěti smyslům, které zpodobňují přítomné fontánky (v tomhle případě jde tedy o alegorii zraku, nikoli Madonu ronící slzy). Není bez zajímavosti, že za stavbou této nejmonumentálnější části poutní cesty stál nejmenší arcibiskup všech zemí a dob. Krátká třetí část schodiště je zase alegorií na Víru, Lásku a Naději.
Je-li kostel tak vysoko, je samozřejmě třeba se k němu nejprve nějak dostat. Skutečně oddaní poutníci tak činí po kolenou, lidé držící prst na tepu doby vyjedou nahoru lanovkou. Družina pana Pulgara pohybující se v nudné šedé zóně zvolila střední cestu a vystoupala po trojdílném schodišti pěšky, i když ne po kolenou.
První část schodiště vede lesem a v jeho ohybech kaple porostlé v mechem skrývají ve svém šeru terakotové zhmotnění utrpení Krista, které pomáhají lépe snášet přilehlé astronomické fontánky. Další část schodiště je už vystavena přímému slunečnímu světlu a z dálky upoutává svým periodickým cik-cak uspořádáním. Věnována je pěti smyslům, které zpodobňují přítomné fontánky (v tomhle případě jde tedy o alegorii zraku, nikoli Madonu ronící slzy). Není bez zajímavosti, že za stavbou této nejmonumentálnější části poutní cesty stál nejmenší arcibiskup všech zemí a dob. Krátká třetí část schodiště je zase alegorií na Víru, Lásku a Naději.
Vyrazí-li poutník na svou cestu do kopce již za časných hodin, může pak ve svém zbožném osamění na samém vrcholu spatřit světici hrozící tomu zkaženému městu v údolí, které se odvrátilo od těchto hodnot a místo nich se stalo posedlé stavbou silničních podjezdů, které nechápe člověk, mapy ani navigace. A snad může pak jejímu hněvu i porozumět.
