Psal se rok dvanáctistý třetí, kdy preceptor Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského Meinhard, v den pátého výročí korunovace Přemysla I. Otakara českým králem, vyrazil do divokého podhůří severní části království, aby při městečku Hohlen založil novou johanitskou komendu, jak byl přislíbil Přemysl velmistru řádu Geoffroyovi de Donjon a papeži Innocenci III. za zprostředkování potvrzení dědičného královského titulu. Preceptor uvedl do osiřelého statku na dohled od Hohlen, v místě dnes nazývaném Hospitz, komtura nové hohlenské johanitské komendy Friedricha s několika rytíři a řádovými i laickými bratry. Během dvaceti let bylo původní hospodářské stavení přestavěno a rozšířeno o konvent a špitál, který sloužil nejen bratrům, ale i laikům ze širokého okolí
Od roku třináctistého dvacátého šestého, roku kdy v čele komendy stanul komtur Hermann, v době kdy už král Jan přenechal království nenechavým rukám hrubých pánů, počala však upadat víra a mysl hohlenských johanitů i zatemnila se srdce jejich, která stále více toužila po marnostech světských a zapomínala na blaženost věčnou. Johanitští rytíři dokonce vyjížděli do okolí a jako lapkové přisvojovali sobě zboží patřící Vartenberkům nebo Ronovcům, ano i selské panny prznili a krky jim pak podřezávali, aby je udati nemohly. Bratři pečující o nemocné oddávali se čím dál častěji neřestem odporným a někdy i tak opilí byli, že celý den za nemocnými do špitálu dojíti nemohli.
Když pak psal se rok třináctistý šedesátý a první, i do tohoto kraje dorazila černá smrt. Již dlouho přicházely zprávy z Prahy a dalších měst o síle té rány, která brala rodičům děti a dětem rodiče, nešetříc nikoho a vylidňující města i vsi. Avšak ani tehdy neobrátila se zkažená srdce hohlenských johanitů zpět k Bohu, ale pokračovali tito v hanobení jeho svým životem plným neřesti a sužováním kraje hohlenského. V ten den uzavřela se obloha černými mraky, které jen místy trhány byly rudými drápy posla božího hněvu. A tehdy, pod černou oblohou, z níž stékal krvavý déšť, první zchvácení uléhali se zduřelými žlázami, které nad ránem praskaly a dávaly z těla vytékat tmavému hnisu, zatímco blouznící nemocní se zimničně třásli a jak do nich temný posel zatínal své drápy, jejich těla postupně černala, až rozum ztratili a vypustili ducha. A tehdy místní sedláci v čele s rychtářem přišli ke dveřím johanitského konventu, aby požádali bratry o zaopatření zemřelých. Dveře komendy však našli zavřené a pouze přes zeď jim komtur Joachim s těžkým jazykem oznámil, že se bratři uzavřeli před světem, aby u Boha modlením vymohli odvrácení morové rány, a že tedy ven vyjíti nemohou. I čekali sedláci pokorně tři dny, zatímco další a další umírali v bahně rozmoklých polí bez posledního pomazání a jejich těla na kusy trhali toulaví psi. Po třech dnech došla však rychtářovi trpělivost a nařídil několika podomkům dosud volně ležící mrtvá těla do velké jámy naházet a v ní poté oheň založit. Oheň ten, živený tukem mrtvých těl, dobytčat, ale i krys přiblíživších se příliš k okraji jámy, i olejem přilévaným do jámy z obecních zásob, planul celý měsíc, do doby kdy zemřel poslední čeledín se zduřelými žlázami a černým obličejem. Když už nebylo dalších nemocných ani umírajících, vypravili se lidé opět k bráně johanitské komendy, aby aspoň teď požehnal kaplan duším jejich zemřelých, jejichž popel už skoro zaplnil jámu s ohněm. Tentokrát však zůstali zdi tiché. Nikdo se neozval za zamčenou bránou, nikdo neodehnal sedláky od dávno již prázdného špitálu. A tak se vrátili ze vsi s několika žebříky, které svázali dohromady, aby dosáhly až na zeď, po které tři nejodvážnější přelezli na druhou stranu, aby spatřili obraz, který i po tom měsíci plném smrti, krve a ohně vehnal úzkost do srdcí jejich a sevřel jim hrdla ledovou hrůzou. Na dvoře, uvnitř konventu i ve špitále ležela těla johanitských rytířů, řádových bratrů i pomocných laiků, z jejichž zčernalých těl se už místy prodíraly kosti, na jejich tučných životech hodovaly krysy a oči z důlků vyklovávali krkavci.
Když se život vrátil do údů oněch tří odvážných, s křikem se vrhli zpět ke zdi a o překot lezli zpět, do světa, odkud už rmutný žnec s černou kápí a rudýma očima odešel. Rychtář, vyslechnuv jejich zděšené a zmatené svědectví, nařídil poté obklopiti zdi kláštera suchým větvovím a poté smolnými loučemi zapáliti a neustále oheň udržovati, dokud vše nelehne popelem. Po týdnu zůstal z celé komendy pouze za zdí stojící hřbitov s hřbitovní kaplí, který stojí v těch místech dodnes.
Převor Jan ze Zvířetic, byv dobře seznámen s celou událostí, rozhodl léta páně třináctistého šedesátého devátého o vymazání johanitské komendy v Hohlen z paměti lidstva, aby nevrhala stín na pověst řádu, i nechal záznamy o ní odstranit ze všech listin a knih. Poslední ze zmínek o existenci hohlenské komendy předal Vulkánu až dobrý otec Antonín Koniáš a od té doby není na světě žádné stopy po komendě Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského v Hohlen. Není však radno vstupovat na hřbitov či do hřbitovní kaple v Hospitz o půlnoci, kterou končí den sv. Jana. Již několik odvážlivců zde totiž spatřilo v hodinu, kdy se světem se loučí sv. Jan Křtitel, bloudit po hřbitově postavy v kápích, které hledají hrob pro své spočinutí, které jim bylo rychtářem odepřeno. Ano, jde o duše johanitů, kterým zpod kápí bledě do půlnoční tmy prosvítají ohlodané lebky s prázdnými očními důlky. Praví se, že kdo tyto prokleté rytíře a špitálníky spatří, brzy zešílí a zemře.
Tak Michal Tietze, rychtář Hohlen, zabloudil léta páně šestnáctistého
osmdesátého při návratu z Lipé o půlnoci na hřbitov v Hospitz, kde
spatřil samotného již staletí mrtvého johanitského komtura s krysou v
prázdném očním důlku, kterak bezcílně bloumá po hřbitově. V pomatení
smyslů z toho hrůzného vidění se pak postavil do čela selského povstání a
ještě téhož roku byl popraven, zanechav po sobě osm hladovějících dětí.
A ještě později, v dobách kdy Bůh již opuštěn lidmi jest, gymnasiální
učitel Jiří Otoniel využil pohostinství místního faráře a po sváteční
mši přenocoval v nově opravené hřbitovní kapli. O půlnoci jej vzbudil
podivný zvuk, který nebyl slyšet. Otoniel si uvědomil, že ve skutečnosti
slyší nepřítomnost zvuku, jako kdyby jej cosi vysávalo a zůstávala po
něm jen prázdnota. Uposlechnuv pobízení své zpytácké duše vyhlédl
gymnasiální učitel ze dveří kapličky a jeho srdce se naplnilo děsem,
když shledal, že přímo proti němu stojí johanitský rytíř, na jehož kápi
byly skvrny od bubonického hnisu a krkavec mu z lebky rval oční bulvu.
Otoniel byl nalezen až o tři dny později v polích při bývalé císařské
silnici, odkud byl odvezen do lipského špitálu, kde magistrům medicíny
vyjevil, že se mýlí euklidovská i neeuklidovská geometrie, že přímka má
tři konce a osm úhlů, vesmír neexistuje, a nakonec i to, že přede dvěma
dny Koperníkův blud zjevně proklel, ačkoli předtím v soustavu sluneční
věřiti náchylen byl. Potom se vrhnul z okna a nikdo jej neviděl na zem
dopadnout. V těle nehmotném je stále uvězněn ve svém pádu a nedojde
pokoje, dokud poslední velký převor nevyjeví světu pravdu o johanitské
komendě v Hohlen.
