úterý 17. února 2015

Poslední věci

Člověk se musí učit celý život. Že skutečné umírání a skutečná smrt nejsou důstojné, to už vím dávno. Že by tedy mělo být důstojné aspoň rozloučení se zemřelým, a to jak kvůli němu, tak kvůli pozůstalým, mi začalo docházet až před pár lety. Ano, až před pár lety mi došlo, že snažit se zapomenout a jít dál není správné řešení. A tak teď poznávám, jak bolestné je psát nekrolog, který by měl říct přesně to důležité a přitom nebýt "příliš nekrologický", jak komplikovaný je propletenec pohřebních tradic značně zdeformovaný ateistickým 20. stoletím, jak náročné bude udržet všechny tátovy bývalé manželky a milenky v bezpečné vzdálenosti od sebe, jak těžké bude nevyrazit zuby některým tátovým bývalým kolegům, jestli se, ač nepozváni, odváží přijít. Zkrátka, jak moc hrozí, že se z důstojného rozloučení stane takováto fraška. Ačkoli, měla-li by vyvrcholit oním šťastným koncem, byl bych i za takový průběh nadcházejícího obřadu velmi vděčný.

neděle 15. února 2015

Na hrázi bez táty


Od té doby, kdy jsem byl s tátou poprvé na hrázi, už nikdy nic nebylo jako dřív. Hranice mezi vzpomínkami a skutečností se stala nesnesitelně vysoká a silná. Jeho nezdolnost, pro kterou byl v mládí přirovnáván k Emilu Zátopkovi, ho neopustila. A tak kráčel, ač stále slabší a shrbenější, smrti vstříc, aniž by si to připouštěl. Přestože chodila po jeho boku už tak dlouho, nakonec ho stejně zaskočila, když upadl do dvouměsíčního kómatu, během kterého jsem mu v nemocnici vyprávěl stále to samé – minulost jeho samého, minulost naši, a hlavně báje o budoucnosti. Ano, lhal jsem jako ještě nikdy v životě, lhal jsem o tom, kam spolu ještě pojedeme, co všechno ještě uděláme, jaké závody spolu poběžíme, až se probere a pustí ho zase domů, i když jsem věděl, že nic z toho už se nestane. Držel jsem ho za ruku a lhal jsem mu do zavřených očí. Do těch stále unavených očí, které se ale ještě před dvěma měsíci, než přestal odpovídat světu, dokázaly stejně chlapecky usmívat jako kdysi, v těch starých časech, které jsou teď už nenávratně pryč.



Včera ráno se stalo něco, co konečně ukončilo jeho trápení, a on mohl opustit ten už cizí svět, který se k němu poslední dobou nevděčně otáčel zády. V nemocnici jsme dostali igelitku s jeho průkazem VZP, šamponem, gelovým mýdlem, ústní vodou, holicí pěnou a žiletkami. Víc po něm vlastně nezbylo. A tak jsme dnes vyšli na tu „naši“ hráz. My všichni. Jen on tam nebyl. On už byl za tou bránou, za kterou my za ním ještě nesmíme.