Od Paloučku, který je příliš na očích na to, aby se mohl stát Hracím místečkem, je to jen co by špic k jahodám, které se již slabému zraku úspěšně skrývají, ale prozrazují se vůní připomínající dětství, ve kterém byly třikrát větší, a vzpomínky na nějž se nuceně vyhýbají těm, kteří zmizeli.
Vstříc melancholii šedé žluny a nezbednosti budníčků, pro všechny, pro které neplatí, že pro stromy nevidí mech, v hloubce, až kdesi u pat, navzdory nenávisti školáků vztyčuje se obyčejný ploník a další dělníci bez tváře.
Mezi nimi jako vždy pobíhají chrobáci. Dnes ale nelelkují a nemotají se od trsu k trsu, od stébla k stéblu. Dnes zuřivě uhánějí jediným směrem, oči plné děsu a otevřená ústa ucpaná němým křikem úzkostné agonie.
Vracím se v jejich stopách, abych našel Zlo, které vyděsilo i brouky obdané lesklým pancířem a zvyklé nacházet na svých cestách smrt. Neviděli však dosud s nebe sestoupiti na zem toho, jehož děsivý pohled slibuje zkázu a škřípění zubů.
