"Osm mil za Gimarãensem leží Porto. Biskup tam má dům, postavený na kopci, ale město leží mezi horami u moře, a jedna jeho strana je oblévána mořskou zátokou, přes kterou jsme se přeplavili. V žádném jiném městě, položeném u moře, jsme neviděli tolik lodí jako v tomto. Sváží se tam totiž odjinud po moři mnoho zboží.
V městě je mnoho pohanů, jež tam prodávají křesťané. Rok co rok jich tam bývá přiváděno mnoho tisíc zajatých na prodej a ke koupi. Již nikdy se nevracejí do svých rodných krajů, ledaže by je tam někdo prodal. Ty, kteří byli pokřtěni, jejich páni neprodávají, vyjma když je svým přátelům dají darem. Jinak si je nechávají až do konce života. Takové otroky lze poznat po vousech napuštěných barvami, které není možné smýti. Ale jiné pohané, přivádění z Berberska, mají těla pomalovaná, a je jich, stejně jako jiných, v Portugalsku veliký počet.
Král portugalský totiž, když vpadne s vojskem do jejich země, přivede potom odtud mnoho tisíc mužů, žen a dětí. Dělává to každoročně a všechny přivedené ženy a děti rozdělí po městech svým měšťanům, aby je živili na svůj náklad. Teprve když dospěli, prodávají je královi berníci do otroctví. Získává se tím a do královy pokladny odvádí mnoho tisíc zlatých. Děti, které se jim narodí, musejí otroci vychovávat až do dospělého věku, a potom se ony také prodávají."
V městě je mnoho pohanů, jež tam prodávají křesťané. Rok co rok jich tam bývá přiváděno mnoho tisíc zajatých na prodej a ke koupi. Již nikdy se nevracejí do svých rodných krajů, ledaže by je tam někdo prodal. Ty, kteří byli pokřtěni, jejich páni neprodávají, vyjma když je svým přátelům dají darem. Jinak si je nechávají až do konce života. Takové otroky lze poznat po vousech napuštěných barvami, které není možné smýti. Ale jiné pohané, přivádění z Berberska, mají těla pomalovaná, a je jich, stejně jako jiných, v Portugalsku veliký počet.
Král portugalský totiž, když vpadne s vojskem do jejich země, přivede potom odtud mnoho tisíc mužů, žen a dětí. Dělává to každoročně a všechny přivedené ženy a děti rozdělí po městech svým měšťanům, aby je živili na svůj náklad. Teprve když dospěli, prodávají je královi berníci do otroctví. Získává se tím a do královy pokladny odvádí mnoho tisíc zlatých. Děti, které se jim narodí, musejí otroci vychovávat až do dospělého věku, a potom se ony také prodávají."
Tolik Václav Šašek z Bířkova k tomu, jak Portugalsko bohatlo před tím, než začalo bohatnout z amerického zlata. V obou případech jde z dnešního pohledu jistě o poněkud ožehavý zdroj peněz. A taky zdroj peněz, který nevybízí k činorodosti. A nemohl vydržet věčně. Ale ještě než čas dovedl Portugalce až k dnešnímu stavu, pozdrželo ho portské víno. Ale tak trochu díky Britům, kteří měli severně od Porta kolonii Viana do Castelo, odkud domů dováželi lehké víno Red Vinho Verde, které ale přece jen spíš než zákazníci s modrou krví zvyklou na Bordeaux pili námořníci, a to i přes komplikované vztahy mezi Vlámy a Brity. Politicky nepohodlná francouzská vína v očích Britů dokázala nahradit až aromatičtější vína z povodí řeky Douro. Ovšem ten pravý boom nastal až tehdy, když dvěma (zase!) Britům začalo vadit, že je příliš lehké a tak ho posílili přidáním portugalské pálenky z vína. Nejen že pak to víno víc dávalo, ale ještě stoupla jeho odolnost vůči změnám teploty a lépe tak mohlo přestát transport do Británie. Britům konečně začalo moc chutnat a začalo to vypadat moc dobře, jenže lidi jsou lidi a tak ho začali falšovat. Jako dnes, i tehdy to vedlo k poklesu cen, poklesu kvality a nakonec k poklesu obliby. Došlo to až tak daleko, že za markýze de Pombal byla založena Companhia Geral dos Vinhos do Alto Douro, která měla zajistit kvalitu vína, zabránit jeho falšování, a stabilizaci cen. Ruku v ruce s tím bylo také provedeno první vytyčení hranic vinařského regionu Douro, a to 335 patníky nesoucími označení Feitoria. Později ale většinu vinic tohoto regionu zpustošili houba Oidium a mšička Phylloxera, takže se musela oblast horního Doura rozšířit, aby v ní byly vůbec nějaké vinice. Narušení starých tradic, které mělo víno zachránit, s sebou ale také přineslo určitou laxnost vedoucí k rozvoji imitací portského vína, prodávaných hluboko pod cenou skutečných, autentických portských vín. A samotné Douro se tak zase propadlo do krize. Do krize, ze které je mohl zase dostat až nějaký ten diktátor, konkrétně diktátor João Franco, který obnovil regulaci produkce, prodeje, vývozu a kontroly portského vína založenou na původních principech uplatňovaných markýzem de Pombal již o 150 let dříve na obranu jména portského. Vývoz portského vína tak musel být uskutečněn po řece Douro, nebo z přístavu Leixoes, aby mohl nést označení původu Porto, a ještě to víno muselo obsahovat minimálně 16,5% alkoholu.
Proč tolik řečí o víně, kterého se stejně nedá vypít příliš mnoho? Protože právě ono, na rozdíl od otroků a amerického zlata, Portugalsku zůstalo. A je příčinou toho, proč už nejoblíbenější částí Porta není ani tržiště s otroky, ani přístav v zálivu Atlantiku, ale část města při řece Douro, která se do tohoto zálivu vlévá. Přesněji řečeno, na levé straně je to satelit Vila Nova de Gaia se všemi těmi vinárnami, vinařstvími a skladišti, která dělají vše pro to, aby byla malebná a vyhověla vkusu turistů.
Po pravdě řečeno, ne všude se to úplně daří a tak lze i mezi předraženými vinárnami najít pozůstatky staré Vila Nova de Gaia.
Na pravé straně je pak už vlastní portská Ribeira, nábřeží, které se z nákladního přístavu změnilo v ráj jídla a pití, ve kterém se čas zastavuje, problémy mizí a poutníkům nevadí, že jsou mezi samými turisty.
