středa 16. prosince 2015

Milan


Ano, to je opravdu moc hezké, že farmaceutické firmě ze 7 miliard lidí záleží právě na jednom z největších bafuňářů českého zdravotnictví. Doufám, že jí také záleží na ministru zdravotnictví Svatoplukovi a řediteli VZP Zdeňkovi, jinak by nám nakonec to zdravotnictví ještě mohlo začít racionálně fungovat.

pondělí 14. prosince 2015

Z Čech až na opravdový konec světa 44 - Konec světa

"Od Sv. Jakuba k Tmavé Hvězdě je čtrnáct mil, ale krátkých, takže je lze urazit za půl dne. Ale domácí lidé nazývají to místo jinak, totiž Finisterre.
Lidé, cestující do toho místa, vidí na pobřeží asi v polovici cesty loď v kámen proměněnou s vesly, s veslaři a s jinou lodní výstrojí. Vypravuje se o tom, že na té lodi tam připlul Kristus s matkou svou. Když potom z lodi vystoupili, šli na onu horu, zvanou Tmavá Hvězda, a založili tam kostel panenské Rodičce Boží, který tam stojí až dodnes.
Pod tím kostelem je rozsáhlá ves, které říkají Finisterre, t. j. konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranic nezná nikdo vyjma samého Boha.
Toto pak vypravují jejich letopisy:"

Teď ale opravdu musím Václava Šaška z Bířkova zastavit. Nejen proto, že následující vypravování letopisů je neuvěřitelně dlouhé a nudné. A dokonce ani to, že si nechal od Španělů nabulíkovat, že k nim připlula Panna Marie a postavila si tam kostel, nebo fakt, že dnes už kdekdo ví, jak je to s těmi hranicemi moře, není tím hlavním důvodem. Jde především o to, že ten konec světa je jinde. Těžko říct, jestli se prostě kdysi někdo spletl, nebo jestli je to zas jen tím, že Španělé nikdy nemohli přenést přes srdce, aby Portugalci měli něco, co oni nemají. A tak si možná fakt, že konec světa nemají, vykompenzovali tím, že tak Finisterre aspoň pojmenovali a doufali (celkem správně), že tím svět zmatou.

Ten pravý konec (tehdejšího) světa, moderněji řečeno nejzápadnější bod kontinentální Evropy, je totiž v Portugalsku a na rozdíl od toho velkohubého španělského podvrhu se jmenuje celkem prostě - Cabo da Roca.










A když konec tak konec.

neděle 13. prosince 2015

Z Čech až na opravdový konec světa 43 - Sintra 2 - Castelo dos Mouros


Nad Sintrou, která ve své periferii přece jen poněkud šedne a mění se v rozvaliny, se tyčí Castelo dos Mouros, hrad, který během 8. a 9. století postavili Maurové dominující tehdy Iberskému poloostrovu. Je pravda, že tak úplně představám o maurském hradu neodpovídá. Člověk by ho čekal tak nějak zaoblenější a do výšky špičatější a vůbec tak nějak orientálně změkčilejší. Ale to bude tím, že už od roku 1147 je v rukou křesťanů a dostalo se mu tedy řady přestaveb. Maury z něj nevyhnal nikdo jiný než sám velký Afonso Henriques, na kterého člověk v Portugalsku narazí na každém kroku. Jeho všudypřítomnost až vzbuzuje podezření, že jde o jakousi portugalskou obdobu Járy Cimrmana. A tak se místo mešity postavila kaple, která dokonce určitou dobu sloužila i biskupovi, ale postupně do ní křesťané přestali chodit, protože se jim víc líbilo dole v Sintře, až ji pro změnu začala používat hrstka místních židů. Dokud je tedy Manuel I. nevyhnal ze země.






Z hradu je vidět leccos, nejlépe však Palácio da Pena, který na rozdíl od maurského hradu pochází až z poloviny 19. století, takže je plný všelijakých neoslohů a betonu a je nejspíš zajímavější takhle z dálky. Zajímavější je také to, co je od něj přibližně v pravém úhlu doprava a vidět to není.

sobota 12. prosince 2015

Z Čech až na opravdový konec světa 42 - Sintra 1 - Město

"Vidět celý svět a vynechat Sintru, to je jako být úplně slepý"
To neříká Václav Šašek z Bířkova, ale prý španělské přísloví. No, oni by vůbec Španělé měli raději nechat Portugalsko na pokoji, včetně přísloví. Ale to zase ne že by Sintra nebyla krásná, zejména brzy ráno, když mají Portugalci vlastně ještě noc. Ráno, když se teprve v postranních uličkách otevírají pastelarias na snídani, ale do města ještě nedorazily autobusy s turisty z Lisabonu.





A bez ohledu na přísloví, Sintra jistě nebude jen tak ledajaké město, když sloužila jako letní sídlo jak maurským vládcům, tak později portugalským králům. Ruku v ruce s tímto přebráním moci šla i změna architektury. Nejvíce viditelným nositelem architetury změny kultur je Palácio Nacional de Sintra, ve kterém se kombinuje maurský, gotický a manuelský sloh. Vlastně ten palác vypadá spíš jako kulisa z nějaké pohádky.






Třeba z pohádky o Afonsovi VI. Vítězném, druhém portugalském králi z dynastie Bragança, který byl od tří let hemiplegický a psychicky labilní. A tak sice byl od svých 13 let králem, ale až do 19 let za něj vládla jeho matka. Přízvisko Vítězný znamená, že v době jeho kralování Portugalci porazili Španěly v bitvách u Elvas, Ameixialu, a Monte Claros, což nakonec vedlo k uzavření mírové smlouvy se Španělskem a uznání dynastie Bragança jako nezávislé královské portugalské dynastie v Lisabonu v roce 1668. Což svědčí buď o tom, že Afonso VI. nebyl zase až takový kripl, nebo že v 17. století už na osobnosti krále zase až tak moc nezáleželo. Vzhledem k dalším událostem bude pravdivá spíše ta druhá možnost. Ve svých 23 letech se sice oženil s Marií Franciscou Isabel de Saloia, ale asi o 1,5 roku později se mu jeho šlechta za úspěch oné mírové lisabonské smlouvy se Španělskem odvděčila tím, že ho podporou jeho mladšího bratra Pedra II. opět zbavila vlády, kterou jako regent převzal Pedro. Maria Francisca se hned nechala s Afonsem rozvést pro jeho údajnou impotenci, což byla už od dob Markéty Pyskaté poněkud obehraná, leč stále populární písnička, a pak, zatímco byl Afonso internován v jedné z komnat paláce, provdala se v palácové kapli za Pedra II., který tak připravil bratra o trůn, privilegia i manželku. No, je to pěkně blbá pohádka. Asi protože je to historie.

sobota 5. prosince 2015

Z Čech až na opravdový konec světa 41 - Porto 5 - O karmelitánech, židech, vampyrismu a zubaři

Na první pohled to tak vůbec nevypadá, ale ve skutečnosti jsou to dva kostely. Igreja do Carmo (ten vpravo a více zdobný) a Igreja dos Carmelitas. První patří řádu karmelitánů, druhý řádu karmelitánek. Mezi nimi je něco, co skoro není vidět. Možná nejužší dům v Portugalsku. Stojí tam jen proto, aby ty dva kostely od sebe oddělil. Jednak protože podle zákona nesměly dva kostely sdílet stejnou zeď, jednak aby se karmelitáni nemohli stýkat s karmelitánkama. Nebo aspoň aby to vypadalo, že se nemohou stýkat. Je široký méně než metr, ale poštovní schránku má.



Kousek pod karmelitánama (a karmelitánkama), prý v samém centru města, je Igreja dos Clérigos, ze kterého je hlavně vidět jeho věž se zvonicí, Torre dos Clérigos. A je to právě ta vysoká věž, která je vidět i z míst, odkud jinak není vidět vůbec nic. Dedikována je Irmandade dos Clérigos Pobres, tedy něčemu jako Bratrstvo chudých duchovních. No, je trochu s podivem, že si ti chudí duchovní mohli dovolit baroko od Nicolaua Nasoniho, což byl Ital, který spolu s portským kameníkem Antóniem Pereirou přivedl Porto do baroka (nebo naopak). Kromě tohoto kostela má na svědomí třeba část interiéru , biskupský palác, Igreja do Carmo, Igreja de Santo Ildefonso i Igreja de São Francisco. Vzhledem k tomu, kdy bylo v módě baroko, je jasné, že o něm Václav Šašek z Bířkova slyšet nemohl. Ale možná on mohl slyšet o Šaškovi. Nebo aspoň o panu Lvu z Rožmitálu a z Blatné. Mohl, ale asi neslyšel.


Židé to mají jednodušší než karmelitáni a karmelitánky. Mohou se totiž klidně všichni stýkat v Sinagoga Kadoorie. Nebo teda spíš musí. Vzhledem k tomu, že po 15. století v Portugalsku moc praktikujících židů nezbylo, tak tu samozřejmě nezbyla ani synagoga. Tak to bylo až do roku 1923, kdy armádní kapitán Artur Carlos de Barros Basto, jinak také Abraham Israel Ben-Rosh, zjistil že "přiznaných" židů je v Portu sice jenom 17, ale marroni daleko víc. A tak zaregistroval židovskou obec a založil synagogu, která se postupně přestěhovala až na pozemek, kde je dnes, a v roce 1929 se začala stavět, s významnou finanční podporou sefardské irácké rodiny Kadoorie, nová fyzická synagoga, která je největší na Iberském poloostrově. Ale jestli se v ní mohou muži a ženy úplně stýkat, nebo jestli jsou ženy vykázány do patřičných mezí jako v naší Staronové, to nevím, protože případné návštěvy se musí domlouvat předem a s nějakým obejdou by ochranka jistě udělala rychlý proces. Nevím sice přesně jaký, ale určitě rychlý.


Jen o kus dál za rohem se zase ale už nic rychlého nekoná. Na Cemiterio de Agramonte nikdo a nic nikam nespěchá, snad s výjimkou ptáků, kteří přelétají ze stromu na strom v tomto žulovém sadu plném mohutných rovných kmenů s pravoúhlými rozsochami. Nemnozí však nevyhledali věčný klid ve stínu šesti stop hlíny v kořenech těchto stromů. Ti kteří propadli za života vášni vampyrismu, volili nechati své tělo hmotné shníti v otevřených hrobkách, v nichž rozkládající se neživou matérii jejich astrál střeží, za dne v těla ďábelských koček vstupující, v noci pak na krvesajné výpravy ve své pravé podobě se vydávající.







A tak je to s celým starým Portem. Není kam spěchat, protože doby slávy už jsou pryč. Čas se v uličkách starého města zastavil, ačkoli život v něm pomalu pokračuje dál. A nejen život, ale i jeho odumírání ve spárech vampyrů i jinak, stejně jako rozpad věcí duší vědoucí neobdařených. A tak i dětská zubárna přežívá trvání svých pacientů, ač sama má tvář zbrázděnou hlubokými vráskami stáří, chudoby a nemoci.


Což ale neexistuje žádné nové Porto, město žijící v současnosti a kráčející jistými kroky ke světlým zítřkům? Ale jistěže ano, ale co o něm vyprávět? Jestli je přítomnost taková, že si nezaslouží stát se minulostí, je lépe o ní pomlčet.

pátek 4. prosince 2015

Z Čech až na opravdový konec světa 40 - Porto 4 - Nádraží a František


Na Praça de Almeida Garrett je nějak těsno. Tak těsno, že některým domům nezbývá než být jen o málo širší než trochu tlustší Portugalec. Není divu, dává se tam dohromady nějak moc ulic, přijíždí tam metro a ještě je tam železniční stanice Estação de São Bento. A ta je plná azulejos. O všem možném portugalském. O jeho historii, o jeho vládcích, ba i o dělném lidu. A taky o historii dopravy. A třeba taky o bitvě u Aljubarroty.



No, to je toho. Nám zase v metru ve stanici Sokolovská udělali azulejos s Bitvou u Sokolova. Nebo ve stanici Kosmonautů azulejos s kosmonauty. Těm by se tedy dnes mělo říkat astronauti. Ale taky by se klidně mohli vydávat za Cyrila a Metoděje.

Na druhou stranu od je Igreja de São Francisco. Je odsvěcený, a tak snad ani nevadí, že hned před ním se zhmotňuje všudypřítomný duch portského vína. Je moc pěkně gotický (prý jediný v Portu), alespoň zvenčí (pomineme-li jezuitský barokní portál). Uvnitř se ale později vyřádili manuelští a barokní řezbáři a zlatníci, jejichž snažení vtisklo ukřižování Krista poněkud burleskní charakter, stejně jako umučení několika františkánů. U zobrazení Ježíšova rodokmenu to zase tolik nevadí. A sám sv. František z Assisi je zase na první pohled původní.








Ze vší té zlaté nádhery vede již daleko méně okázalé, ale až takové trochu santiniovské schodiště dolů, do katakomb. A v nich ... mnoho neznámých jmen na očích a bezejmenné ossário skrývající se pod našima nohama.