"Od Sv. Jakuba k Tmavé Hvězdě je čtrnáct mil, ale krátkých, takže je lze urazit za půl dne. Ale domácí lidé nazývají to místo jinak, totiž Finisterre.
Lidé, cestující do toho místa, vidí na pobřeží asi v polovici cesty loď v kámen proměněnou s vesly, s veslaři a s jinou lodní výstrojí. Vypravuje se o tom, že na té lodi tam připlul Kristus s matkou svou. Když potom z lodi vystoupili, šli na onu horu, zvanou Tmavá Hvězda, a založili tam kostel panenské Rodičce Boží, který tam stojí až dodnes.
Pod tím kostelem je rozsáhlá ves, které říkají Finisterre, t. j. konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranic nezná nikdo vyjma samého Boha.
Toto pak vypravují jejich letopisy:"
Teď ale opravdu musím Václava Šaška z Bířkova zastavit. Nejen proto, že následující vypravování letopisů je neuvěřitelně dlouhé a nudné. A dokonce ani to, že si nechal od Španělů nabulíkovat, že k nim připlula Panna Marie a postavila si tam kostel, nebo fakt, že dnes už kdekdo ví, jak je to s těmi hranicemi moře, není tím hlavním důvodem. Jde především o to, že ten konec světa je jinde. Těžko říct, jestli se prostě kdysi někdo spletl, nebo jestli je to zas jen tím, že Španělé nikdy nemohli přenést přes srdce, aby Portugalci měli něco, co oni nemají. A tak si možná fakt, že konec světa nemají, vykompenzovali tím, že tak Finisterre aspoň pojmenovali a doufali (celkem správně), že tím svět zmatou.
Ten pravý konec (tehdejšího) světa, moderněji řečeno nejzápadnější bod kontinentální Evropy, je totiž v Portugalsku a na rozdíl od toho velkohubého španělského podvrhu se jmenuje celkem prostě - Cabo da Roca.
A když konec tak konec.
